až se ucho utrhne. Znáte to, ne? V knihovnické terminologii by se to dalo přetransformovat na "Tak dlouho ET s Aknezob Pacholíčka, Muminka a Králíčka prudí, až se rozhodnou vyjít vstříc jejich šíleným tužbám a pěkně se jim za to otravování pomstít". Prostě a jednoduše, tak dlouho jsme je otravovaly, že nám nepřipraví žádné překvapení a že chcem taky bojovku, až jsme se dočkaly.
Jen několik drobných postřehů z návštěvy mých oblíbených blízkých v mém oblíbeném městě:
Nemá rozum. Sice je velká holka a už umí německy*, ale rozum pořád nemá. Ví, že nemá fyzičku ani na doběhnutí ranního autobusu a leze po kopcích v pravý poledne. Příště by měla nejdřív myslet.
Pojďme to vzít od začátku. Byla jsem pozvána k Aknezobce do její hroudy rodné.
Několik střípků ze středečního předlouhého dne:
Hab vergessen, Deutsch zu sprechen. Stop. Anders hab ich mich gut. Stop. Hab festgestellt, dass beim Tisch jemand noch schlimmer als ich essen kann (zwei kleine süsse Kinder :-)) Stop. Habt ihr in Tschechien auch so schreckliches heisses Wetter? Stop. Ich schicke euch viele Grüsse und bis bald wieder hier, in der Bibliothek, oder irgendwo anders :-) Baba
Je to k neuvěření, ale tento víkend se nám podařil jeden z nemnoha výletů, kdy bylo teplo, slunečno a krásno. Bohužel trochu oparovo a nejasno, takže z vrchů nebylo vidno do údolí, ale kdo by si nechal kazit náladu takovými detaily.
Vydali jsme se ze Zdic na Točník a Žebrák. Plán původní trasy čítal asi dvacet kilometrů, což jsme asi v třetině cesty zavrhli jako nemožné, jelikož první čtyři
Tento víkend se nesl ve znamení prvního jarního dne a to by byl skoro hřích nevyrazit ven. V sobotu bylo krásně. My jsme samozřejmě šli až v neděli, kdy už tak krásně nebylo. Turistický klub mladých knihovníků (TKMK) totiž chodí na výlety zásadně a jedině když je hnusně, prší, fouká, je mlha, plískanice, bláto, roztávající sníh nebo jiné milé přírodní zpestření.
Vymyslely jsme s Aknezob (resp.
Minulý týden bylo rozhodnuto podniknouti další výpravu do (ne)známa. Má účast byla podmíněna dokončenou seminárkou, ovšem ani do pátku do půl jedné se mi ji nedařilo dovést v úspěšnou konečnou verzi. Přesto, i snaha se cení a jedna dvě stránky se dají zvládnout i večer. S nadcházejícím pěkným počasím, jak zvláštní, účastníků nepřibývá a tak jsme tentokráte podnikly jízdu ryze dámskou, ve složení
a dost možná ještě dál, leží kromě rybníčku Brčálníku i kopec Hvíždinec. Rozkládá se v celé své kráse a majestátní výšce mezi dvěma městečky nedaleko Prahy, Řevnicemi a Dobřichovicemi. Zhruba uprostřed trasy, na vrcholu kopce, se nachází skalní vyhlídka, kterou nemůžete minout, pokud třikrát špatně neodbočíte z modré. Ovšem i se špatnými odbočkami to zvládnete, pokud s sebou máte někoho, kdo má
Sobotní ráno, krátce po deváté hodině. Mráz, krásný slunečný den. Autobusové nádraží, nástupiště č. 17. Přichází dívka v modré bundě a rozpustilé modré čepici. Zimou jí modrají i rty. Přichází k zábradlí, odkládá batoh na lavičku, přešlapuje na místě a rozhlíží se. Střih. Přichází druhá postava v černé bundě a veselé pruhované čepici. První modrá čepice při pohledu na svou kolegyni ztrácí