Kletba prolomena

Je to k neuvěření, ale tento víkend se nám podařil jeden z nemnoha výletů, kdy bylo teplo, slunečno a krásno. Bohužel trochu oparovo a nejasno, takže z vrchů nebylo vidno do údolí, ale kdo by si nechal kazit náladu takovými detaily.
Vydali jsme se ze Zdic na Točník a Žebrák. Plán původní trasy čítal asi dvacet kilometrů, což jsme asi v třetině cesty zavrhli jako nemožné, jelikož první čtyři kilometry jsme se ploužili asi dvě hodiny. Mohla za to částečně únava, částečně lenost, částečně také dobrá nálada, která nás nutila zastavovat každou chvíli u nějakého domu a pozorovat bizarní výzdobu za ploty i za okny. Velký podíl na zdržení nesla i má a Aknezobčina šílenost. Vezměme to od začátku.
Na návrh dalšího výletu po dlouhém rozvažování a i přes maličké přesvědčování i lákání na pikaču přistoupil pouze Muminek. Dostalo se mu té cti stát se vedoucím výpravy, což obnáší výběr trasy, obstarání mapy apod. Jediné, co z něj vypadlo, byl návrh jet na slonu savanou, občerstvit se v hospůdce Fata Morgana a seznámit se s domorodou kulturou. Vzhledem k tomu, že jsme od půl osmé šli do divadla, nestihli bychom se ze savany vrátit, a tak Aknezob napadla šílená věc. My mu tu savanu vezmeme sebou. Jsem pro každou pitomost, tudíž slovo dalo slovo, Aknezob ušila ponožkového slona Fusíka, vyrobila Fatu Morganu naplněnou až po střechu nebohými bělochy a já jsem do dvou do rána vystřihovala savanu, zvířátka a domorodé obyvatelstvo. Ne že bychom byly zcela normální. Ovšem za tu srandu nám to stálo a Muminek byl zcela v šoku. Na svá přání totiž zcela zapomněl a tak se s každou další zastávkou děsil co na něj kde bude čekat.
Výlet se jevil zajímavě již ve svém zrodu. Autobus mel zpozdeni, ujelo mi metro, prijdu pozdeji. Kupte jizdenku. napsala jsem Aknezob smsku z konečné metra. Nestiham, jsem teprve na zastavce tramvaje, kupte listky vy. přišla mi v zápětí odpověď. Telefonicky jsme se pak ještě dohodly, že máme koupit hromadnou do Zbirohu. Jsi nase jedina nadeje, s Aknezob nestihame, muzes koupit hromadnou pro tri do Zbirohu s prazskou tramvajenkou? poslala jsem zoufale sms Muminkovi. Naděje nezklamala, lístek koupila, počkala a i přes šílené vypětí a smrt v očích na poslední chvíli dorazila i Aknezob. Tušila jsem, že ji potěšíme, když jí koupíme kávu. Zasípala pouze díky, sesunula se na sedačku a pokoušela se splatit svému tělu kyslíkový dluh. Jen co jsme všichni popadli dech, zacpali jsme si ústa báječnými pikaču tentokráte z Aknezobčiny a Muminkovy pekárny. Byly oboje skvělé, jezdit právě s těmito dvěma osobami má své neskonalé výhody.
Jinak asi nejsilnější zážitek, co se bláznivého výletování týče, byl ten ve vlaku s jízdenkou. Máme při knihovnických výletech poměrně štěstí na různé zádrhele s lístky, kupé, vlaky a spol. (Třeba jako tenkrát ve Vídni. Mám o tom asi někde tady na blogu článek, ale nechce se mně ho hledat. Stejně jste ho četli a pokud ne, o nic jste nepřišli. O jeden blábol víc nebo míň...:-) Tentokrát nás dosti slušně rozesmála poznámka paní průvodčí, zda-li víme, že tento vlak ve Zbirohu nestaví.

Ty dva to nijak nevyvedlo z míry a klidně nechali paní odejít, jen mě zajímalo, kde teda vystoupíme, když ve Zbirohu nestavíme. Ale my nejedeme do Zbirohu, řekla Aknezob. Ale tys mi řekla, že mám koupit lístky do Zbirohu, řekla jsem já. Aha, řekla Aknezob a odmlčela se asi v půlminutovém příšerném záchvatu smíchu. Muminkovo konstatování, že k lístku do Zbirohu přikoupil ještě nějaký příplatek za rychlík a oni mu místo toho prodali doplňkový lísteček z Hlavního nádraží do Radotína, nás už nemohlo vyvést z míry, protože jsme se smíchy doslova váleli po sedačkách. Z míry byl vyveden pouze spolucestující postarší pán, kterému se očividně ulevilo, když jsme ve Zdicích opustili jeho kupé.
Cestou necestou jsme vlastně vůbec nebloudili, zato jsme si dopřávali dostatek zastávek, jedli, pili, dobrou vůli spolu měli, povídali a já čerstvě nabita nabytými znalostmi oblíbených hádanek dnešních dětí jsem své spoluvýletníky mořila záludnostmi tak z páté třídy dobrou hodinu. Některé znali, jiné odhalili natotata, s jinými jsem je dostala, cha cha.
Taky jsme potkali hodně žvížátek a chápajíce Aknezobčinu lásku ke kočičkách všech barev, druhů, velikostí i stáří jsme poslušně čekali ani nepípali, než se ze všemi náležitě pomazlila. Ale to mourovatý kotě bylo vážně sladký, uznala i ta, co kočky zrovna v lásce moc nemá (tzn. ET). Fakt.