Et | Jak ET skoro umřela

Nemá rozum. Sice je velká holka a už umí německy*, ale rozum pořád nemá. Ví, že nemá fyzičku ani na doběhnutí ranního autobusu a leze po kopcích v pravý poledne. Příště by měla nejdřív myslet.
Pojďme to vzít od začátku. Byla jsem pozvána k Aknezobce do její hroudy rodné.
Byl čtvrtek, den první. Naplánována bylo povalování, příprava oběda, pečení koláče, ožírání zahrady, výběr trasy pátečního výletu a poznávání okolí. Uskutečnilo se vše uvedené, oživené navíc večerním prohrabováním Aknezobčiných pokladů tvořených látkami, korálky, ozdobami vánočních stromků, velikonočních větviček atd.
A byl pátek, den druhý. Uskutečnily jsme naplánovaný výlet. Neumím číst v mapách a teď už vím, že je to chyba. Aknezob je pravou dcerou svého otce a přestože věděla, do čeho jdeme, nezmínila se. Ačkoliv asi věděla proč, protože jinak by mě tam nedostala. Ze Špindlu po červený na Luční boudu, tam kafe a čaj, pak zpátky po modrý údolím Bílého Labe zase do Špindlu, tak nějak zněl původní plán. To, že cesta ze Špindlu na Luční povede velmi strmě nahoru, že těch pět kilometrů se budem plahočit dvě a půl hodiny a že cestou asi vypustím duši, jsem už netušila. Jako asi mi mělo dojít, že se nahoru nějak dostat musíme, ale nedošlo mi, jak moc nahoru to bude. Lidi, já myslela, že to bude moje poslední hodinka. Srdce až v krku, krev vám tepe v hlavě, funíte jak lokomotiva, potí se vám i oční víčka, voda v postranní kapse batohu získává cestou po slunci zajímavou teplotu a myslíte jen na jediné. Za TOUHLE zatáčkou už přeci musí být konec. A vono houby, za zatáčkou je další stoupání a další zatáčka. Že by už konec??? Chaa chaa, naivko. No, zkrátím to. Vylezla jsem to. Šla jsem celou cestu po dvou, nahoře sedící a čekající Aknezobku jsem nezabila a když jsem se trochu vydýchala, uznala jsem, že to za to utrpení stálo. Je to parádní pocit, když stojíte a vše, na co hledíte je o kus níž než vy.
Na Luční jsme si daly předražený čaj a kafe, napsaly klukům veršované pozdravy z hor, zanechaly svou stopu a tradá dál.
Cesta zpět naopak pro mě byla odměnou. Ač cesty z kopce nemám moc ráda, tahle byla překrásná. Seskakování po kamenných schůdcích okouzlujícícm horským údolím nad hučící masou valící se ledové a nádherně čisté vody je zážitkem, na který se nezapomíná. Teplotu vody jsme okusily na vlastní ruce i nohy a byla skutečně mrazivá. Cestou dolů jsme ještě potkaly báječné dětské hřiště a abychom toho neměly málo, ještě jsme se skvěle pohoupaly.
Večer odmítla Aknezobka hrát pexeso, bavila mě však hranými hádankami filmů, knih, večerníčkových postaviček a spousty dalších, tematicky nezařaditelných věcí. Jen málokdo umí pantomimicky předvést vlakové závory, Kafkovu Proměnu, automat na kafe, trojroli strýčka Fida a jeho dvou povedených ušatých prcků, Bibli a mnohé další.
V sobotu jsme se vydaly do lesa, jakože na houby. Tašku na úlovky maskovala Aknezob v jiné taštičce, pro případ, že bychom místo hub našly takříkajíc houby. Našly jsme 1, slovy jednoho, hříbečka a vyrazily domů, uvařit si houbový guláš. Byl moc dobrej.
Odpoledne jsme se věnovaly ručním pracem, o tom však později, v samostatném článku.
Cestou do Prahy jsem se skoro upekla v autobusu, v pražské MHD mi cestu zpestřovala banda velmi hlučných a občas vtipných puberťáků, ale já jsem si poslouchala Nohavicu, ujídala čerstvě natrhaný angrešt a bylo mi fajn.
Nu, a půlku dovolený mám za sebou. A zatím jsem spokojená, bylo tam moc pěkně. Už dokážu pochopit, proč Aknezob po každé návštěvě rodičů v práci kručí, že nesnáší Prahu a chce zpátky. Já mám sice Prahu ráda a za hory bych ji asi měnit nechtěla, ale mají tam opravdu hezky.

*) terminus technicus librarianus