Okolo lesa pole lán

Minulý týden bylo rozhodnuto podniknouti další výpravu do (ne)známa. Má účast byla podmíněna dokončenou seminárkou, ovšem ani do pátku do půl jedné se mi ji nedařilo dovést v úspěšnou konečnou verzi. Přesto, i snaha se cení a jedna dvě stránky se dají zvládnout i večer. S nadcházejícím pěkným počasím, jak zvláštní, účastníků nepřibývá a tak jsme tentokráte podnikly jízdu ryze dámskou, ve složení Vedoucí výpravy (Aknezob), Zdravotnice (říkejme jí třeba J.) a Kulturní referentka (ET). Role rozdělily zcela pochopitelně holky - funkce vedoucího připadla logicky Aknezobce, jelikož měla mapu a jediná věděla, kde máme vystoupit z autobusu. Paradoxní byla role J. jakožto zdravotnice, neboť někdo, kdo má v háji kolena, kotníky a zafačovanou ruku, může jít ostatním dost těžko příkladem, co se bezpečného turistování týče :-)) Mně připadla role nevděčná a taky jsem ji řádně nedocenila, bavit všechny kolem veselými historkami ze života není úplně mou předností. Holky mi to ale (snad) odpustily a ústa celou cestu nezavřely. Byla jsem tomu ráda, mohla jsem se bavit na cizí účet a ve chvílích ticha přemítat nad zásadními životními kroky. Třeba co budu dělat, až (jestli) dostuduju nebo jinými důležitými rozhodnutími. Pár jsem jich učinila, ale nepředbíhejme.
Již v autobusu jsme působily jak tři mrtvolky - jedný bylo blbě, druhá byla nějaká přešlá, třetí se chtělo spát. Přesto se nám podařilo vystoupit a po malé upravovací pauze i vykročit. Výhoda ryze ženského výletu spočívá v tom, že se nemusíte omezovat v potřebách zastavit kvůli něčemu děsně důležitému. Na každém půlkilometru si tak můžete jak je libo vytahovat foťák, svačinku, pití, sundavat si bundu, nandavat si čepici, zavazovat si boty, odskakovat si za keříčky, smrkat a dělat co se vám zlíbí. Asi máme v sobě zabudovaný nějaký mateřský instinkt už jako bezdětné a vůbec nás nerozhází jakékoliv postávání nad kamínkem, šťourání klacíkem do hlíny a počítání stébel trávy na jednom decimetru čtverečním. Zatímco pánové by šli dál a vy jste je pak museli dobíhat, holky na vás solidárně počkají a zdrží se jakýchkoliv blbých keců. S četnými zastávkami jsme se takhle včera přesouvali z Koloděj do Uhříněvsi.
První zastavení - kolodějský zámeček. Fotíme zámek, kašnu, traktor ve dvoře, kliku od brány. Aknezob na dálku komunikuje s koníky na druhém konci ulice, J. se převléká a pije, ET pije.

       

Druhé zastavení - kolodějský kostelík. Prohlídka přes mříž, hledání kropenky, J. nám líčí veselou historku o setkání svého loktu se svěcenou vodou.
Cesta po kraji zoraného pole, občas zoraným polem. J. nám líčí spoustu veselých historek z práce.
Blížíme se ke kostelíku sv. Markéty nahoře na kopci.

Mám zákaz jíst cestou, nahoře si prý sedneme a pojíme všichni.
U kostela nás vítá halasný štěkot dvou místních psisek. Fotíme kostel a prohlížíme si hřbitov. Rozbitým okénkem nakukuji do márnice. Je zpustlá, avšak umrlec jak z Erbenovy Kytice není vidět žádný. Povídáme si o hezkých hřbitovech, které známe a pokračujeme v cestě.
Asi 100 m od kostela se osměluji optat, zda už mohu jíst. Holky podotýkají, že jsme si zapomněly udělat tu pauzu, ale s ohledem na Aknezobčiny zkušenosti z minulého výletu žádné společné hodování nebude. Aknezobka J. varuje, že bych žvýkala svou housku do večera a je mi povoleno jíst cestou.
Jdeme loukou, kolem lesa, jarní cesty příjemně čvachtají. Svítí sluníčko a je nádherně.
Přicházíme do Královic a své kroky směřujeme k tvrzi na kopci nad zastávkou. Zchátralá stavba je jak dělaná pro uměleckou fotku, kterou ovšem neumím, tak si fotím aspoň holuba v okně, věž a další kliku.
Pokračujeme dále na Uhříněves. Po několika minutách zjišťujeme, že jsme již dlouho neviděly červenou a asi jdeme blbě. Aknezob soudí, že jsme jen kousek a vrátíme se na původní cestu, když obejdeme budovu před námi. Obcházíme jakýsi statek a vcházíme do dvora. Tam asi nesmíme, tak se brodíme bahnem a chystáme se obejít ohrady se žvížátky. Podél ohrad se dostáváme na louky, světe div se, také ohrazené. Sice prázdné, ale obehnané elektrickými ohradníky. S J. na ně odmítáme sahnout, Aknezob protáčí oči k nebi a se slovy, proč by to jako bylo zapojený, když je zima a žádný zvířata tam nejsou, nám dokazuje, že uvnitř žádná elektřna neproudí. Buď má pravdu, nebo se umí děsně ovládnout :-))
V dálce vidíme konec ohrad, vedoucí výpravy se hystericky směje a je rozhodnuto, že nemá smysl se vracet, obejdem to přes louku. Podél ohradníků scházíme z kopce, přecházíme mostek přes Rokytku a dostáváme se na pole. Je krásně rozorané a my se tou oranicí brodíme. Napadá mě, že přes pole se chodit nesmí, co když nás zahlédne jeho majitel? Všechny mé obavy se rozplynou s jedinou poznámkou J. - taky by na nás mohl poslat psy. Shodujeme se, že potkat v těchto místech rozzuřeného psa, zastavíme se a popřejeme mu dobrou chuť, neboť to je tak to jediné, co by nám v tu chvíli zbylo.
S botami obalenými kilem bahna se dostáváme na silnici, po které jsme měli z Kralovic pokračovat. Aknezob si zavazuje boty v místě, kde kolem nás projíždí auto a cyklista. Cyklista prý hledá skulinu, kam se mezi Aknezob a auto vmáčknout, aniž by sobě, Aknezob nebo laku auta ublížil, my se můžeme potrhat smíchy.
Mně jakožto kulturnímu referentovi připadá úkol zjistit, jak se jmenuje oblíbená hospoda mých rodičů v Uhříněvsi, kam se chystáme jít poobědvat. Jsem přesvědčena, že Pod Kaštany, ale abych zavřela ústa případným kritikům, píšu raději sms mamince. Odpověď přichází bleskurychle, jmenuje se Pivovarská. No co, P jako P.
Usalašené u nekuřáckého stolu v kuřácké restauraci vybíráme půl hodiny z jídelního lístku, co by asi nejvíc potěšilo naše zmlsané žaludky. Někomu se podařil výběr na jedničku, jiní byli maličko otřesení a omáčku otírali z masa ubrouskem. Po dalších kávách a čajích zvedáme kotvy a na zastávce zjišťujeme, že svět je opravdu malý, potkáváme kolegy z knihovny. Obalené blátem usedáme do autobusu a přemýšlíme, kam pojedeme příští týden.
Moc fajn to bylo, holky! (Myšleno vážně - v knihovně nikdo nepozná, co říkám ironicky a co ne) Těším se na další výlet.