Et | Jak jsme nezabloudili

Tento víkend se nesl ve znamení prvního jarního dne a to by byl skoro hřích nevyrazit ven. V sobotu bylo krásně. My jsme samozřejmě šli až v neděli, kdy už tak krásně nebylo. Turistický klub mladých knihovníků (TKMK) totiž chodí na výlety zásadně a jedině když je hnusně, prší, fouká, je mlha, plískanice, bláto, roztávající sníh nebo jiné milé přírodní zpestření.
Vymyslely jsme s Aknezob (resp. Aknezob vymyslela a já jí to odkývala) moc hezkou trasu z Jílového u Prahy do Týnce nad Sázavou. Je to asi 15 km příjemnou cestou lesem a i přes občasné blátíčko se šlo moc hezky. Po prvotní nedůvěře ve vedoucího výpravy jsme byli nuceni smeknout, protože tentokráte jsme doopravdy ani jednou nezabloudili, ani jednou nesešli z cesty a stále jsme se drželi původní trasy, ač se několikrát zdálo, že jsme někde úplně jinde, než si myslíme že jsme.
I tentokrát došlo hned v zárodku výletu k rozdílení rolí - Aknezob opět jako vedoucí výpravy (opět měla jediná mapu a jen já jsem společně s ní věděla, kam vlastně jdeme, kudy se tam dostaneme a kterých značek se máme držet), J. opět jako zdravotnice (pro tentokrát již s obinadlem jen v batohu), ET jako provianťák (bude popsáno později, má ukřivděná duše si to nemůže nechat pro sebe), Pacholíček jako rýpal (šlo mu to moc pěkně) a nový výletník Mumínek získal mou nevděčnou roli kulturního referenta (osvědčil se daleko lépe než já minule).
Usazeni pohodlně v autobuse jsme již 100 metrů od Budějovické počali svačit. Nejdřív slané pikaču z obří krabice z mého batůžku, pak báječné sladké pikaču z útrob Mumínkova batohu o velikosti menšího stanu. Svačinkové zastávky jsme dělali poměrně často, taky jsme si cestou hodně povídali, dobře se bavili a smáli se, občas jsme se vraždili pohledy a semo tamo bylo i malilinko dusno. Ale konec dobrý, všechno dobré, do Týnce jsme dorazili (tleskáme Aknezobce) celí, živi a zdrávi (zdravotnice zvládla úkol na jedničku), hlady jsme nezmírali (snad i mou zásluhou) a oďoubáni a orýpáni jsme byli dostatečně snad všichni (příště chci být rýpal já. Sice je to role poměrně nevděčná, protože se může stát, že pak na vás někdo bude krutě naštvaný, ale zas se člověk nenadře, nemusí péct, nosit mapu, obinadla ani vymýšlet hry pro čtyři další porypující). Kulturní vyžití nám zajistila Mumínkova hra Hádej něco na nějaké písmeno. Hra je to hrozně jednoduchá, ale než se dohodnete na pravidlech, ujede vláček několik zastávek. Prostě plácnete nějaké zadání a písmeno a pokud to zvoláte dost hlastitě, ostatní se překřikují svými nápady. Pokud kníkáte nebo sedíte u okna a přes uličku vás není slyšet, dostává hra nový rozměr. Ten co sedí nejblíže vás jako jediný odpoví a ostatní mohou hádat, na co jste se vlastně ptali. Hráli jsme obě verze současně a byla to dost zábava.
Než jsem článek dopsala, rozhodla se má ukřivděná duše, že všechny křivdy přejde a tak příběh o pikaču nebude. Prý byly dobré a to mi ke spokojenosti stačí.
Odpoledne možná připojím nějaké fotky, pokud najdu v kanceláři svůj kabel k foťáku.