Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet

a dost možná ještě dál, leží kromě rybníčku Brčálníku i kopec Hvíždinec. Rozkládá se v celé své kráse a majestátní výšce mezi dvěma městečky nedaleko Prahy, Řevnicemi a Dobřichovicemi. Zhruba uprostřed trasy, na vrcholu kopce, se nachází skalní vyhlídka, kterou nemůžete minout, pokud třikrát špatně neodbočíte z modré. Ovšem i se špatnými odbočkami to zvládnete, pokud s sebou máte někoho, kdo má GPS navigaci v hlavě. My jsme někoho takového s sebou měli, navíc ta osoba měla i mapu a bystrý úsudek, takže nevěřila směrovkám a spolehla se na selský rozum: "tihmle bahnem já se brodit nebudu a ještě to je určitě blbá cesta, protože bysme se vraceli. Jdem zpátky na rozcestí."  V tomhle je Aknezobka prostě nepřekonatelná.
Není tomu dávno, co mi přišel rozjásaný mail o vůni jara ve vzduchu a neodmítnutelná nabídka výletu. Vyrazili jsme ve třech, ve složení ET (jsem opravdu MOC ráda, že se přezdívka ET, čteno Í Tý, tak rychle ujala!), Aknezobka a Pacholíček. Protože strůjcem výletu byla Aknezobka, vyhlášená skvostnými svačinkami pro celé osazenstvo výprav, mohli jsme se těšit na báječné čokoládovo-banánové mufíky. Dostali jsme s Pacholíčkem každý svoji krabici, abychom se nehádali (a taky aby nám je nemusela Aknezobka nosit :-) Cílenými četnými narážkami na velikost mého batůžku jsem docílila svého již ve vlaku a moje roztomilá krabice s úžasnými mufíky se nesla celou cestu v Pacholíčkově batůžku na Pacholíčkových mužných ramenou.
Stoupat jsme začali již pár desítek metrů od nádraží. Pacholíček nám několikrát připomenul, že dnes má býti polojasno, deset stupňů, bio dvojka. V některým místech toho miloučkého krpálu se mi zdálo, že je bio desítka a s tou teplotou se taky tak o deset stupňů sekli. Sluníčko se na obloze neobjevilo ani na okamžik, ale aspoň že jsme si jej slovy pana Zákopčaníka nesli v duši. Bylo vážně veselo. To, co z mých dvou spoluvýletníků občas vypadlo, by stálo za vytesání do kamene. Bohužel jsem neměla ani rydlo či majzlík (omlouvám se, pokud používám nesprávnou terminologii, čím se tesá do kamene opravdu nemám nejmenší tušení), ani prachobyčejný notýsek a propisku. Na to musím příště pamatovat, bude se hodit. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí ohledně Pacholíčkovy tělesné konstituce a ačkoliv mi několikrát zdůraznil, že TOHLE tam ale psát nebudeš, že?! (s typicky pacholíčkovsky otcovským výrazem ve tváři, kdy naoko položená otázka je zcela jasným rozkazem), tak popis mandličky usalašivší se díře v zubu byl tak neodolatelný, že jej minimálně musím zmínit :-)
Za tohoto roztomilého hovoru jsme se vyškrábali až k samé vyhlídce. Na internetu píší, že: Ze skalní vyhlídky (476 m) se před vámi rozprostře pohled na údolí Berounky od Řevnic až po Beroun. Když se budete pozorně dívat, můžete vpravo nad Hlásnou Třebání najít i část střechy věže Karlštejna. Já osobně jsem teda viděla akorát stromy kolem a rodinku svačící pod námi.

V zahlédnutí střechy karlštejnské věže mi bránila má krátkozrakost i povětrnostní podmínky, bylo, mírně řečeno, houbeles vidět.
Protože Pacholíček odmítl narušit poklid nedělního odpoledne samopozváním sebe a svých dvou milých kamarádek na oběd k nedaleko bydlící části své rodiny, pojedli jsme z vlastních zásob. Bohužel musím podotknout, že někteří z nás byli nuceni jíst pod nepěkným tlakem svých spoluvýletníků, neboť polohlasné špitání "Myslíš, že bude  papat ještě dlouho?"  -  "Hmm, asi jo."  a následné halasné otázky "ET, budeš baštit ještě dlouho?" nebo poznámky  "Myslíš, že ještě vytáhne i okurky?" - "ET, budeš si k tomu zbytku bagetky a k těm rajčátkům dávat ještě okurky?" vám na chuti opravdu báječně přidávají. Škodolibě musím podotknout, že ačkoliv mi pravá ruka začínala omrzat, ten zbytek bagetky jsem s chutí, sladkým úsměvem na rtech a rychlostí sobě vlastní dojedla.
Není nad to, vyrazit na výlet tohoto typu prvního března. Krom toho, že je ještě poměrně zima a vy nabalení v zimní bundě po pár minutách stoupání každých sto metrů odkládáte nějakou část vaší garderoby, může se vám také lehce stát, že cesta nebude úplně přívětivá. Čím výše jsme jsme se nacházeli, tím větší břečkou roztávajícího sněhu jsme se brodili. Místy jsme ráchali své botky v potůčcích, protože prostě nebylo kam uhnout, na některých zvlášť hezkých místech se tvořila až gigantická jezírka, která se nám díkybohu podařilo úspěšně přeskákat. Nevím, jak moc ladně jsem skákala já, ovšem pohled na ty dva přede mnou byl famózní a jsem si jistá, že ve vzpomínkách si jej uchovám ještě po dlouhou dobu.
Během výletu se ukázalo, že již delší dobu máme každý kromě proměnných i svou stálou a neměnnou roli: Aknezobka je naší živou navigací s neskutečným orientačním smyslem a provianťákem, Pacholíček se výborně osvědčil jako otvírač a držák čehokoliv, co je cestou třeba otevírat, podržet a vytáhnout či nacpat do batohu, já hrdinně plním úkol vozemboucha a jezinky dožadující se pohádek.
Ovšem s pohádkou jsem si, vážení, tentokrát krutě naběhla. V restauraci, zmožena zážitky i převýšením na těch několika málo kilometrech, jsem s hlavou téměř položenou na stole zamumlala "povídám povídám pohádku a povídám ji pozpátku. Jestli dosud neumřeli, žijí ještě dodnes." Ačkoliv se ve Vídni Pacholíček zuby nehty bránil, že nemá fantazii a pohádky nevypráví, tentokrát se chytil, přidal "a byla svatba" no a protože byla řada na Aknezobce, bylo jasné, že to bude pohádka zcela nevídaná, řádně zamotaná a zaručeně originální. Princ Jeník, transvestita a milovník zdravé výživy, v ní jednotil řepu, baťoh plný buchet vyměnil s kouzelným dědečkem za svazek mrkve (zaručeně BIO), cestoval s babou Jagou od kraje Indického oceánu v hmoždíři, kouzelným banánem osvobozoval princeznu zakletou v opičku ze spárů děsivého Kosti KostějeKostěje Ukrutného (sem se spletla, no) a přes kořeny si ji vezl v kolečku lesem do své rodné hroudy, aby si ji mohl vzít. A jestli dosud neumřeli, žijí ještě dodnes.
Myslím, že se výlet i přes hnusné počasí vydařil a věřím, že nejsem sama, komu se líbil. Vystupujíc z vlaku, broukal si Pacholíček písničku I Don´t Know How (To Say I Love You), těžko říct, které z nás byla určena :-))) (Promiň Pacholíčku, to jsem si vážně nemohla odpustit :-), ovšem když došlo na debatu o dětech, dospěli jsme k názoru, že už je opravdu čas rozprchnout se do svých domovů.
Pěkné to bylo, jen málo žvižátek jsme potkali, příště asi vyrazíme do zolo, co?

I takhle nějak mohou vypadat příjemné lesní cesty, po kterých se nádherně chodí. Tvoří se tam překrásná ledovcová jezírka, v nichž se úžasně vyjímají pevné zimní boty, pokud možno cizí. Ani jeden z těch dvou, s nimiž jsem jela, mi bohužel nechtěl poskytnout svou nohu ke změření hloubky jezírka, ačkoliv jsem jim tvrdila, že by z toho byla krásná fotografie.