Sobotní ráno, krátce po deváté hodině. Mráz, krásný slunečný den. Autobusové nádraží, nástupiště č. 17. Přichází dívka v modré bundě a rozpustilé modré čepici. Zimou jí modrají i rty. Přichází k zábradlí, odkládá batoh na lavičku, přešlapuje na místě a rozhlíží se. Střih. Přichází druhá postava v černé bundě a veselé pruhované čepici. První modrá čepice při pohledu na svou kolegyni ztrácí na rozpustilosti, druhá je totiž nejen vesele pruhovaná, ale i zdobená úžasnými pestrými bambulemi. Její majitelce září oči, vypadá vesele. Obě postavy se dávají do řeči a chvílemi se rozhlíží. Zanedlouho se každá z nich zaměří jedním směrem a sleduje mezi proplétajícími se lidmi na nádraží jednu osobu. Obě postavy se svým charakteristickým krokem blíží k nástupišti č. 17. Všichni čtyři se střetávají téměř v jeden okamžik a jejich ústa se roztahují ve více či méně široké vítací úsměvy. Jeden z právě přichodivších mladíků s úsměvem sleduje nohy obou dívek na nástupišti a po hodné chvíli studia s potěžením konstatuje, že dosahují až na zem, tudíž budou moci obě dívky jít celou cestu samy. Všichni čtyři totiž jedou společně na výlet.
Tak jo. Psaní scénářů by mi asi moc nešlo (to byl scénář, pokud jste nepochopili), vrátím se tedy opět ke svému zvláštnímu popisnému stylu. Je tomu již dávno, co jsem zatoužila jet na výlet. Obklopena skripty, učebnicemi, sešity, papíry, grafy, pastelkami, propiskami a několika zbývajícími kostičkami čokolády, napadlo mě, že ani sebehorší počasí mi po zkoušce nezabrání vyrazit někam za zážitky do přírody. Hned následujícího dne jsem se svým plánem seznámila Aknezobku. Pojedeme, bylo rozhodnuto. Ve svých nabitých diářích jsme vybraly jediný volný víkend, kdy máme obě čas a začaly se těšit. Postupně jsme dospěly k názoru, více účastníků výletů = zábavnější výlet a přizvaly jsme další. Asi čtrnáct dní před dnem D se konečný počet ustálil na čtyřech. Stále nebylo jasno, kam pojedeme. Vzhledem k převládajícím mrazivým dnům a zimní kondici, dohodli jsme se na kratším výletě. Stále nebylo jasno, kam pojedeme. Navrhovala jsem Divokou Šárku. Vzhledem k vysokému výskytu klíšťat v této lokalitě byla Šárka zavržena (zvláště takhle v únoru jich tam bývá nejvíc). Stále nebylo jasno, kam pojedeme. S ohledem na životní zkušenosti, nechali jsme výběr místa našeho výletu na mužích. (Ono je to totiž takhle. Pokud vy, jako ženy neprahnete po tom, dosáhnout na výletě nějakého konkrétního cíle, je vhodné nechat plánování trasy na mužích. Pokud se výlet vyvede, cítí se důležitě, pokud náhodou něco neklapne na 100 %, nemohou remcat, že je to vaše vina, protože jste to blbě vymyslely.) Den D se blížil a Pacholíček se rozhodl potěšit nás návrhem na 25kilometrovou túru. Se sladkým úsměvem a pohledem na jeho mužná ramena jsme odvětily, že pokud nás posledních 10 kilometrů ponese, rády na jeho návrh přistoupíme. O 25kilometrové túře již nepadlo ani slovo. Zachránil nás pan M. (jelikož se pánové projevili ve smyslu, že by rádi nebyli jmenováni pravými jmény, zůstaneme pouze u toho M. a Pacholíčka. Psát J. by nemělo smysl, stejnak všichni víte, že J. = Pacholíček), který přišel s nápadem vyrazit do Litoměřic, na obhlídku města a výstup na nedaleký vrch Radobýl. Námitky žádné, všichni souhlasili. Hurá, výlet začínal nabývat konkrétní podoby a v sobotu dopoledne jsme vyrazili.
Svou lačností po pohádkách jsem pověstná, k jedné jsem donutila Aknezobku už v autobusu. Krásný pohádkový příběh O lvici Eloise skončil moc hezky, přestože na jeho konci se houpalo lvíče pověšené za hlavu s nožičkama ve vzduchu. Cestu jsme si krátili jablečnými Pikaču, článkem o mužském kojení z přílohy sobotních Lidovek, sledováním ubíhající krajiny a žvaněním o všem možném. Jemně šíleného ducha celého výletu zahájil panický výkřik Ty vole, já nemám čepici na litoměřickém nádraží, s pohledem na vzdalující se světla autobusu. Po zevrubné prohlídce batohu bylo nebezpečí omrzlých uší zažehnáno a my jsme se vydali směrem ku centru.
I přes mnohá ubezpečování, že si na výlet práci nepovezeme, v sobě Pacholíček své povolání nezapřel a při pohledu na litoměřickou knihovnu zatoužil jít dovnitř, nechat se zaregistrovat a zkoušet přítomné zaměstnance ze znalostní nejrůznějších záludností tamnějšího knihovního řádu. Díkybohu se nám mu to podařilo vymluvit.
M. se nás zase snažil přesvědčit, že všechny zdejší kostely mají na svědomí otec a syn Diezenhoferové. Po prostudování asi čtvrté informační tabule na každém z kostelů jsme mu to přestali věřit. Samý Broggio to tam je :-)
Se snahou najít žlutou značku jsme prokličkovali celé město, když tu Aknezob zahlédla v dálce rozcestník. Zatímco my jsme sotva tušili nějakou tabulku, bystrozraké Aknezobčiny oči nás neomylně informovaly o směru i počtu kilometrů a vyrazili jsme na Radobýl. Bystrozraké Aknezobčiny oči se ještě více rozzářily při zmínce o termosce kávy v M. batohu a po sdělení, že káva bude až nahoře, nasadila ostré tempo. Dovolili jsme si jen jednu odbočku, a to u fantastického domu hrůzy cestou k vrchu. Nádhernou ruinu se pánové rozhodli přestavět na pobočku naší knihovny nebo prázdninové sídlo knihovníků. Financování projektu má zajistit jedna či více variant nekalých, neetických či až trestných činností, o jejichž podrobnějším plánování není radno se zmiňovat.
Kofeinový absťák dohnal nás ve zběsilém tempu, náledí nenáledí, až na vršek Radobýlu. Únorový piknik s jablečnými Pikaču a horkou kávou a čajem, vysoko nad okolní krajinou s úžasným výhledem na České středohoří, řadí celý výlet k zážitkům nezapomenutelným. Když se Aknezobka s M. předháněli v rozpoznávání míst pod námi, skoro jsem se až zastyděla. Osobně jsem byla schopna s jistotou označit jen jeden vzdálený známý tvar, horu Říp.
Další zběsilé tempo nasadili Pacholíček s M. při sestupu dolů, v touze přiblížit se co nejrychleji slibovaným palačinkám v litoměřické cukrárně. Dámy to tedy trochu zdržovaly, přeci se kvůli mlsným jazýčkům nezabijem. Zatímco na Aknezobku čekala dole otevřená náruč, já jsem to klidně mohla vzít po tlamičce. Ustály jsme to však obě. Flákla jsem sebou na zledovatělé cestě až pod kopcem :-))) Přiznávám, můžu si za to sama. Mám chodit jako dospělá po zasněžené trávě a neklouzat se v ledových kolejích na polní cestě.
Slibované palačinky byly vážně fantastické. Poobědovou lenost, ospalost a touhu složit se na nejbližší lavičku jsme překonali a jali jsme se drápat opět k nebesům, tentokrát už pouze na rozhlednu nad městem. Z centra směrem k rozhledně se jde nádhernou vilovou čtvrtí, každý z nás si tam vybral jeden až dva domečky a zdá se, že neměl pravdu pan Cimrman, že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý, ale v Litoměřicích. Na rozhledně se již poněkolikáté ukázalo, že pánové mají neustálé chutě na něco nekalého. M. si chtěl odnést z chodby restaurace pod rozhlednou praktický malý vysavač, Pacholíček zas toužil utéct z restaurace bez placení. Díkybohu zůstalo jen u chtění a touhy.
Bez ohledu na příšernou zimu, poměrně pozdní hodinu a slunce již dávno zapadlé, toulali jsme se ještě nějakou chvíli městem a až Pacholíčkova panika, že nám jistě ujede vlak a budeme muset jet posledním spojem přes Lovosice, nás donutila odebrat se na nádraží. Kdo ví, co má proti Lovosicím. Ani z jednoho z přítomných pánů jsem ve vlaku nevymlátila pohádku na dobrou noc, což mi bylo trošku líto, zato se rozběhla poměrně zajímavá debata ohledně mužského kojení. Příčinou byl ten ranní článek z Lidovek. Vtipné je, že pány více než to, jak by se jim utvořilo mléko, zajímalo to, zda by se museli kvůli děcku na hrudi oholit. Shodli se, že by stačilo vyholit jen část. Poměrně veselá představa. Pak jsme projeli tunelem a byli jsme na Hlaváku.
No, a to je vlastně skoro všechno. Příště to vezmu trochu stručněji, jestli tedy nějaké příště bude a pánové s námi zas někam vyrazí. Co, pánové? :-)