Jak už to tak bývá, je zvykem koncem roku bilancovat, zamyslet se nad uplynulými 365 (popř. 366) dny a tak nějak si je osobně zhodnotit. Vždy jsem to dělávala jen tak v duchu, ale mám poslední dobou psavou, tak jsem se rozhodla zabilancovat všemi deseti.

... ale to se nerýmuje/
Donedávna jsem si myslela, že nejhorší pracovní prostředí, co se týče teploty, jsem zažila loni na praxi v knihovně botanického institutu v Holandsku (Holanďani všeobecně moc neřeší vytápění, doma sedí ve čtyřech svetrech, ale povolit kohout topení je ani nenapadne. Koneckonců by jim to stejnak moc nepomohlo, protože mají všichni příšerně stará netěsnící okna). Tam

Zázrak? Ty umí jen Ferda Mravenec. Kouzlo? Chybí mi stříbrná hůlka a andělská křidélka. Zásah typu Deus Ex Machina? Nejsme v antice. Přesto jsem pravděpodobně v nějaký nadpřirozený jev doufala, jinak by mi teď nebylo tak prímově jak mi je. Proč všichni kolem mě vidí věci realisticky, jen já to neumím?
Knihovnou se trousí poslední opozdilci, lačnící po nějaké té knize na prázdniny

V komentářích pátečního článku si Aknezobka postěžovala, že se cítí opomíjená. Tak aby jí to nebylo líto, hned si rýpnu i do ní. Objevila jsem super blog věnovaný jen a pouze našemu milovanému Garfieldovi. Pár stripů jsem si prohlédla a tenhle prostě nešel nezveřejnit. Jen jsem na něj narazila, hned jsem si na výše jmenovanou kamarádku

Mám poměrně dost ráda černý humor. Dnes jsem si vzpomněla na jeden komiksový strip z Cyanide and Happiness a dala jsem si tu práci a našla ho. Je sice celkem krutý, ale dost jsem se u něj zasmála. Poprvé asi před rokem a půl, od té doby ještě několikrát a dnes znovu.

Právě lektoruju knihu Miloše Kratochvíla Čaroděj z nafukovacího stromu. Jde o knižní zpracování večerníčkových příběhů, které nedávno vysílala Česká televize.

Co? Studovat. Začínám nabývat neodbytného pocitu, že jsem se při podání přihlášky na irského bakaláře poněkud unáhlila. Makroekonomie mě začíná strašit i v noci, jedu v metru a přemýšlím nad strategickým plánem fiktivní knihovny, v práci u informačního pultu zavalená čarodějnicemi Lilli jako předlohami kreslím dotazník k bakalářce, mám jeden volný víkend měsíčně a to nejhorší teprve přijde. Už

Tento příspěvek určitě neměl být převážně nevážný a už vůbec ne veselý. Mám pocit, že současný stav bych mohla shrnout do jedné věty. Nastal čas pro vážný rozhovor. Převážně vážný, chvílemi by mohl být i nevážný. Zda bude veselý, to se uvidí. Ale už je vážně čas...

Lektorování dětské literatury je zábavná činnost, kdy na týden dostanete tak tři čtyři knížky, které musíte přečíst (prolistovat), zhodnotit (případně si najít na internetu nějaký cizí názor a přijmout jej za vlastní), rozhodnout se, pro jak staré děti je knížka určená, napsat anotaci (a přitom neopisovat zadní stranu knihy - internet je víceméně povolen, jen je problém, že tam bývají opsané zadní

dneska v metru paní, která měla na sobě jen vestu a pod ní tenounký svetřík. Možná to tenoulinké cosi bylo spíš pouhé tričko s dlouhým rukávem. Přistoupila na Pankráci, došla k sedačce kousek proti mně a místo aby si sedla, postavila se proti oknu jako k zrcadlu a vytáhla z igelitky pletený svetr. Myslela jsem si, že si ho jde obléknout, což by při dnešním jednom stupni bylo více než logické. Převezla

jsem obcházela kolem lednice a nakukovala, co bych si tak dala k večeři. Naklonila jsem jednu mističku, abych zjistila, co že se v ní skrývá. Okurkový salát tam byl. Miska byla dost plná. Tak jsem aspon umyla lednici, no.

máte-li ovšem pevné nervy a dobrou mouku. Nejsem neschopná!!! Může za to TA MOUKA, máme blbou MOUKU!!! Jsem vážně ráda, že to není mnou.
Maminka včera zadělala další těsto na ořechové cukroví, zcela jiné než moje linecké a když jsem se dnes vrhla na vykrajování, vypadalo to úplně stejně jako v pátek večer. Těsto nejdřív tuhé na kost, potom drobící se, trhající se, zkrátka odporné.

Původně jsem měla v plánu neztrapňovat se více než je nutné a jen se sebevědomě pochválit, že linecké je překrásné a povedlo se. Ano, povedlo. Ale co tomu předcházelo... Učiním zadost názvu svého blogu a nevynechám tu část tvoření lineckého cukroví mezi zmrzlým těstem a hotovými květinkami. Tedy...
Přišla jsem včera z práce domů až v půl desáté (protože jsem se rozhodla nenechat cestovat mou

zpívéééjme přáátáéélééé. Tak jsem včera v půl jedenácté večer zadělala těsto na první letošní cukroví. Jak jinak než linecké. Obešla bych se snad i bez kapra se salátem, ale linecké na Vánoce prostě musí být, stůj co stůj. Padla na mě takhle při večeru vánoční nálada a za zpěvu:
To sem já, to sem já,
chvězda betlémstá.
Světlo co mám na tabáttu,
dovede vás k Jezuláttu,

si dneska skočit uříznout nějakou větev. Ze svatby tudíž příští rok nic nebude, což mě ostatně nijak zvlášť nepřekvapuje. Na druhou stranu by to některé čtenáře mého blogu mohlo uklidnit. Ne všechno co plácám, potřebuji uskutečnit hned, teď a okamžitě :-)

Uložila jsem si dneska za úkol sehnat vánoční dárek pro devítiletou holčičku. Sehnat. To znamená přijít do obchodu a po deseti minutách nudného očumování neodejít se slovy, že jsou všude otravný lidi, je tam vedro, nic pěknýho nemaj a už mě to tam nebaví, ale doopravdy si z obchodu něco odnést (po zaplacení, samozřejmě, pro ty, kteří by mě chtěli chytat za slovo).
Jsem dětská knihovnice a

Dneska za námi byla v práci kolegyně se svými dětmi. Má čtyřletou strašně roztomilou holčičku a myslím že sedmi nebo osmiletého chlapečka. Lidi, ten kluk je tak krásnej, že jsem jeho mamince oznámila, zda by mě chtěla za snachu, že si na něj asi počkám :) Aknezobka mi stejně říká, že bych měla nejdřív sama dospět a teprve pak si nějaký děti pořizovat. Třeba než malej vyroste, podaří se mi dospět. Jen mě trochu děsí, že než dospěje M., budu se už já nejspíš blížit k přechodu.

Tak nějak se to říkávalo, ne? Asi to už dnes neplatí.
V prvé řadě bych chtěla podotknout, že jsem ve své podstatě vlastně hrozně tolerantní a trpělivý člověk a máloco mě dokáže výrazně vytočit. Fotbalový trénink batolátek okopávajících své nové botičky při nárazech do předních lavic mě nechává chladnou, stejně jako jejich občasné výkřiky, pláč nebo šťastný smích. Přeci maminky nebudou kvůli