Děti, knihy, knihy, děti...

Lektorování dětské literatury je zábavná činnost, kdy na týden dostanete tak tři čtyři knížky, které musíte přečíst (prolistovat), zhodnotit (případně si najít na internetu nějaký cizí názor a přijmout jej za vlastní), rozhodnout se, pro jak staré děti je knížka určená, napsat anotaci (a přitom neopisovat zadní stranu knihy - internet je víceméně povolen, jen je problém, že tam bývají opsané zadní strany knih) a nějaký drobný posudek.
Lektoruji zrovna cosi, co se tváří jako dívčí román. To, že má kniha sytě fialovou obálku se zeleným hřbetem, kanárkově žlutými písmenky a obrázkem nějaké děsně cool dívky, by nebylo to nejhorší. Vyděsily mě spíš některé části textu. Vysněný kluk hlavní hrdinky nazývaný Bůh lááááásky, jeho kamarád přezdívaný Chtivý guru, dědeček v cyklistických šortkách s lycrou, tatínek v sametových kalhotách, v nichž chodí pařit, na každé stránce líbačka, na každé páté stránce lechtačka, spousta áááá a množství citoslovcí. Trochu se stydím toto vytáhnout v metru.
Přesto všechno nemůžu říct, že by to byla blbá knížka. Naopak, zdá se mi jako poměrně dobrá, čtivá a narozdíl od všech Řeháčkových, Franckových a Lažanských dost dnešní a nepříliš sentimentální. (No a taky jsem po půl roce v knihovně trochu upravila svá kritéria vnímání dětské literatury. Už jsem ochotna uznat, že ty překrásné knížky z Meandru, Baobabu nebo Bria, ta nádherná výtvarná dílka s úžasnou grafickou úpravou a kouzelným textem, že jsou přeci jen pro dětské chápání těžké a ocení je spíš dospělí. Děti touží po Mašince Tomášovi, disneyovkách, Jacqueline Wilsonové a Thomasi Brezinovi. A já už jim je půjčuji bez krvácejícího srdce :-)