Et | Ticho jako v kostele

Tak nějak se to říkávalo, ne? Asi to už dnes neplatí.
V prvé řadě bych chtěla podotknout, že jsem ve své podstatě vlastně hrozně tolerantní a trpělivý člověk a máloco mě dokáže výrazně vytočit. Fotbalový trénink batolátek okopávajících své nové botičky při nárazech do předních lavic mě nechává chladnou, stejně jako jejich občasné výkřiky, pláč nebo šťastný smích. Přeci maminky nebudou kvůli svým sem tam kvikajícím ratolestem trávit celou mši někde na chodbě, že. Dokážu pochopit i jejich starší sourozence, kteří si z prostoru mezi lavicemi dělají běžeckou dráhu a zkouší trpělivost svých rodičů. Fajn, taky mi byly tři čtyři roky a nebavilo mě sedět hodinu tiše v lavici.
Co je však nad mé chápání, to jsou někteří dospěláci. Včera jedné paní za mnou během CELÉ mše zvonil asi v dvou až pětiminutových intervalech mobil. Fajn, stane se, že prostě zapomenete mobil vypnout a on vám uprostřed zazvoní. Je to hloupé, ruší to, cítíte se trapně... Ale normální člověk snad ten telefon vytáhne z kabelky / bundy / co já vím odkud a vypne jej, ne? Nebo mininálně vypne zvuk. Tahle paní ne. Nevypla ani telefon, ani neztlumila zvonění. Ani ji nenapadlo přesunout se tedy někam dozadu do chodby. Když už musí rušit, mohla by rušit jen sebe, ne? Ale ne, paní se s námi asi chtěla podělit o své nové vyzvánění. Několikrát. Mnohokrát. Asi tak třicetkrát. Proč???