řekl mi dneska tatínek. Vyprávěla jsem mu, jaká je jeho dcera idiot, že v pátek přišla do práce s těžkým batohem a zjistila, že tam má kilo mouky, které ve čtvrtek koupila a zapomněla vyndat. Dneska jsem si uklízela v batohu a postupně vytáhla silonový ponožky, kotníčkový ponožky, podkolenky a silonky.

až se ucho utrhne. Znáte to, ne? V knihovnické terminologii by se to dalo přetransformovat na "Tak dlouho ET s Aknezob Pacholíčka, Muminka a Králíčka prudí, až se rozhodnou vyjít vstříc jejich šíleným tužbám a pěkně se jim za to otravování pomstít". Prostě a jednoduše, tak dlouho jsme je otravovaly, že nám nepřipraví žádné překvapení a že chcem taky bojovku, až jsme se dočkaly.

Lektoruju tenhle týden docela zajímavou knihu. Meg Cabotovou jsem pokládala za jednu z autorek produkující jednu holčičkovskou slátaninu na druhou, už jen ty názvy... Princezniny deníky, Princeznám sluší růžová, Čtvrtý rozměr lásky... no nic pro člověka více jak patnáctiletého a rozumově na výši. V rámci letního poznávání mně neznámých autorů, které mezi dětmi a mládeží leti, jsem si teda Cabotku dobrovolně vzala. A byla jsem opravdu velice mile překvapená. Všechny ty princeznovské deníky jsou o Mie Thermopolisové, princezny Genovie a to už je většina z vás asi doma. Ano, byly podle nich natočeny docela milé vtipné filmy.
Nová knížka V kůži supermodelky opět probírá téma pěkného životního kotrmelce dospívající dívky, tentokrát však docela zásadnějšího než je nějaké kralování. Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Emerson, svérázná holka, která nejde daleko pro ironickou poznámku, nosí vytahané mikiny, líčení nebo nakupování jsou pri ni nesmyslnou činností a svůj volný čas nejraději tráví hraním počítačových her s nejlepším kamarádem Christopherem. Všem spolužačkám, které vypadají jako plastové barbínky v růžových šatečkách, se společně vysmívají. Jenže pak přichází onen zvrat.  Em se probouzí na nemocničním lůžku, vše jí připadá cizí a nepoznává ani sama sebe.

Cca sedmiletá holčička (H) a knihovnice (ET)

H: Dobrý den, prosimvás, můžu se vás na něco zeptat?
ET: No, povídej.
H: Devatenáctýho devátý, co je to jako?

Včera se mi stala hrozně veselá příhoda a nesmím to nikomu říct. K čemu jsou člověku veselé příhody, když o nich nemůže mluvit? Jenže kdybych vám ji řekla, mohlo by se to obrátit proti mně a to moc nechci, takže vám ji raději neřeknu.
(To byl způsob, jak ze sebe vyventilovat aspoň kousek veselé příhody. Teď aspoň víte, že se mi něco veselého přihodilo, i když nevíte, o co šlo. Což sice není tak veselé, ale taky to není smutné, takže je fšecko vlastně ouky douky.)

Dovolte, abych vám představila Frankieho, jediného medvídka-Frankensteina na světě. Tělo měl své vlastní, ale hlavičku měl půjčenou od plyšového slona, kterému chybělo jedno obrovské ucho, a tak ho nahradilo ucho zajíčka.  Levou nohu měl od houpací ovečky, ocas od látkového krokodýla a ještě k tomu měl každé oko jinak velké. Sally Frankieho milovala, protože jí ho maminka sešila ze zbytků jejích oblíbených hraček.*

Dokážete si představit elegána Marka Ebena, v padnoucím obleku s motýlkem, jak sedí u ohně, peče si buřta a brnká na kytaru trampské písničky? Ne? Tak teď máte možnost. Stačí zavřít oči :-)))
V následujícím videu najdete překrásnou parodii, která neuráží a je taková ebenovsky milá a chytrá. Honza Nedvěd jak vystřiženej:

Pamatujete, jak jsem v červnu psala o oslavách 20 let svobody v Polsku, na nichž vystupoval Jarek Nohavica? A jak tam zpíval tu ulítlou písničku o orangutanovi a uváděl ji vtipnou sebekritikou, jak moc klesl? Tady to máte naživo, pobavila jsem se podruhé, jako bych u toho zas byla:

Následující korespondenci jsem našla na blogu knihovnice z Rosic, a tak mě to pobavilo, že se s vámi musím podělit. Snad knihovnicím nebude vadit, že si článek uveřejním na svém blogu, když pěkně čestně po knihovnicku připojím zdroj:

Dobrý, i když upršený den.
Zdravím vás krásné dámy vonící knihami. Měl bych malý: dotaz, žádost, prosbu (nehodící se škrtněte). Jsem nějak zavalen prací a radostmi života, takže už to bude měsíc co jsem Vás naposled poctil svou návštěvou a přesto se mi nepodařilo dočíst půjčené knihy.
Tak se tedy ptám "je možno takto po netu prodloužit výpujčku"? Pokud ano, tak Vám budu zavázán a slibuji že Vás a vaši oázu klidu budu chválit všude, i tam kde Vás neznají.
Děkuji a přeji krásný víkend.

ps. v podstatě jsem normální, to jen to počasí..... ))
(XY2)

Vyprodané zeleninové sendviče bez cibule mají tu výhodu, že když si po tom cibulovém při čištění zubů stoupnete k umyvadlu ve vhodném úhlu, můžete nerušeně několik minut pozorovat blbnoucí holuby na dvorku. Na to si obvykle v polední pauze čas vůbec nenajdete, a přitom je to tak veselá podívaná.

Za dvě hodiny na registraci přišli dva čtenáři, zlektorovala jsem už co se dalo, přečetla dvě knihy a jestli nikdo nepřijde do deseti minut, umřu tu nudou. Už aby bylo po prázdninách.

či spíše jejich komorní knihovnická verze. Vymysleli jsme ji tuhle večer s Aknezob a Muminkem na jedné příjemné zahrádce v centru Prahy a bavili se jí téměř do odjezdu posledního metra. Vybrali jsme si pouze pantomimickou část. Jeden napsal zapeklitý úkol, druhý jej předváděl, třetí hádal. Bylo to fantasticky zábavné, oba mí společníci se vyznačili jako skvělí pantomimičtí herci a zvláště zvířátko

... tím víc ti zůstane, praví kofolácká reklama. Asi to nebude úplně mimo, jako bývá většina reklam. Mám novou úžasnou zábavu. Inspiroval mě Cífčin článek na mém oblíbeném blogu, na webu Baby-cafe jsem našla hromadu inspirace a pocit, že to rozhodně musím zkusit taky a na tomto blogu jsem našla návod, jak na ně. A jsou na světě, moji první tři malí Kofoláčci, pravděpodobně ne poslední.

Překrásný příklad fungování úřadů, rozesmálo mě při čtení doslova nahlas, ještě, že je tu tak málo lidí :-))
Panu Dentovi mají zbourat barák, neboť se v tom místě má stavět dálniční obchvat. Chudák pan Dent o tom nemá vůbec tušení, dokud mu na dveře nezaklepe řemeslník, který je bouráním domu pověřen.

"Ale pane Dente, ty plány byly přístupné na plánovacím oddělení úřadu pro místní

všechno to zevšeobecňování. Zas jsem se na jedné moudré diskuzi dozvěděla, že českým spisovatelům došel dech a jen přepisují a opisují starší díla, místo aby napsali něco nového, že děti nečtou, škola děti ke čtení nevede a většina rodičů taky neví co je kniha. Vždyť je to blbost. To je jak říct, že dnešní děti nejedí zdravě, nesportují, nic neumí, jenom sedí u počítače, jsou drzé, nevychované,

Všimli jste si někdy automaticky připojovaných reklam za články? Já až dneska a hrozně mě to rozesmálo. Jsou obvykle tematicky nějak související, ale k některým příspěvkům je to jak pěst na oko, případně to vypadá jak provokace. No posuďte sami...

Temno, sníh, led, zima. Sněhové kopce, ledové hory a pohoří, bílé pláně a třpytící se zamrzlé vodopády. V mrazivé krajině vládne chlad a ledové plochy narůstají do gigantických rozměrů. Ve chvíli, kdy se zdá situace už neúnosná, objevuje se světlo. Se světlem přichází i teplý vzduch a sníh pomaličku odtává. Pozvolné tání je však narušeno, do ledových krajů přichází člověk! Proudící

Mám šaty na promoci, hečte. Malé černé, hečte. Hodí se mi k mým báječným červeným botičkám, hečte. A stály jen 225 Kč, hečteee!!! :-)))

Související článek vysvětlující tento blábol naleznete zde.

aspoň jedno z toho

A

a asi nechci jít na promoci, protože nemůžu sehnat žádné vhodné šaty. Dnes jsem celé odpoledne strávila po samostatných obchodech a obřích nákupních centrech, vyzkoušela snad všecko, co se aspoň trošku tvářilo jako velikost 36 vhodná na nějakou společenskou událost a v půl sedmé večer jsem to vzdala. Buď mám příliš velké nároky, nebo jsou doopravdy v krámech jen samé hnusné hadry, případně modely

Jen několik drobných postřehů z návštěvy mých oblíbených blízkých v mém oblíbeném městě:

• život není fér a na Slovensku nemaj Medvídka Pú. Tedy minimálně v Prešově ne, obešla jsem všechna knihkupectví, o kterých ve městě vím a i antikvariát mě zklamal
• nejen že Medvídka Pú na Slovensku (resp. v Prešově) nemaj, oni ho snad ani neznaj. Nabízeli mi vždy jen ty disneyovské
  [ Pokračování článku ]

Aknezob se rozhodla, že je nutno podpořit mé tvořivé buňky a naučit mě plést. Přiznávám, že jsem to původně naučit chtěla, ale od první chvíle, kdy jsem držela v ruce jehlice a vlnu jsem hlasitě protestovala, že tohle pro mě není.

Krok 1) Nahodit oka
- Jéé, tys říkala normální uzlík, ne tenhle posouvací. Počkej, musím to rozmotat.
- Sakra co mám dělat s tim okem tady. Jako kam ho mám dát???
- Jéé, podívej, jak to mám krásně rovnoměrný.
- Néé, tady vzniká něco divnýho. Všechny tyhle oka maj tu čárku uprostřed a tyhle už jsou jen takovej copánek. Co s tim mám dělat?

Nemá rozum. Sice je velká holka a už umí německy*, ale rozum pořád nemá. Ví, že nemá fyzičku ani na doběhnutí ranního autobusu a leze po kopcích v pravý poledne. Příště by měla nejdřív myslet.
Pojďme to vzít od začátku. Byla jsem pozvána k Aknezobce do její hroudy rodné.