Et | Rytíři, muminci a orangutan

Podivná směsice v nadpise v sobě skrývá včerejší úžasný den.

V devět ráno jsem v knihovně přivítala své milé prvňáčky a v historickém kostýmu jsem je pasovala na čtenáře knihovny a rytíře Čtenářského řádu. Prý to bylo okouzlující. Já jako zástupkyně královny Knížkového království v růžových renesančních šatkách vážících asi jako slušnější koberec do obývacího pokoje, upnutých v pase tak, že člověk sotva dýchá a s výstřihem, který by nabízel vskutku zálibný pohled, pokud bych měla co do něj, v ruce prastarý meč, který jsem v pondělí drhla u babičky na dvoře rejžákem, tekutým pískem, cifem a jarem (to abych ho zbavila rzi a mastnoty, protože na něm tatínek v dobách mého dětství opékal nad ohýnkem buřty) a přede mnou klečící dítka, která silným hlasem slibovala, že budou ctít, co je v knihách psáno, budou mít knížky rády a vždy se k nim budou chovat pěkně. Pěkné to bylo. Jen kdybych si nevymyslela tak pěknou pasovací formulku "Slibuješ poslušnost Čtenářskému řádu?" Zkuste si to vyslovit nahlas, to st a čt za sebou se moc hezky říká. Zvlášť když to máte zopakovat patnáctkrát.

Muminci tentokrát neměli zhola nic společného s Muminkem, ačkoliv ten u toho byl taky. Měli jsme v knihovně muminí přednášku a protože jsem tam chtěla moc jít, ale nechtělo se mi samotné, koho jiného dotáhnout s sebou než Muminka, že? Ať je to aspoň stylové :-) Přednáška byla v angličtině a měla být tlumočená, což se zrovna ne úplně naplnilo, ale rozuměla jsem poměrně slušně. Nejvíc mě rozesmála část, kdy přednášející povídala o dopisech, které Tove Jansson dostávala od dětí a na jednom stála adresa - Muminí údolí, asi Helsinky, Finsko. A mám muminí placku na batoh.

Po muminech jsme se s Muminkem přesunuli do Fürstenberské zahrady, kde včera probíhaly oslavy 20 let svobody v Polsku a na slavnosti měli vystoupit i Nohavica a Čechomor. Čechomor jsme bohužel asi prošvihli, ale Nohavicu jsme slyšeli celého a bylo to super. Ležet na trávníku, pozorovat odlétající lampiony na zšeřelé obloze a poslouchat k tomu spatřil jsem kometu, oblohou letěla, chtěl jsem jí zazpívat, ona mi zmizela... je prostě parádní zážitek. Trochu mi ho tedy kazil fakt, že mi omrzalo celé tělo a do holých nohou v sukni mě strašlivě píchala oschlá posekaná tráva (a ten člověk vedle mě se mi ještě smál!), ale Nohavicovy písničky mi za tu trochu nepohodlí stály. Během večera zaznělo několik mých srdcovek a když jako přídavek nakonec spustil Můj anděl strážný, běhal mi už mráz po celém těle. Nejen zimou.
Večer měl ještě kouzelnou dohru, a to v metru, když se mnou skoro celou cestu jela skupinka mladíků, kteří se vraceli z téže akce, měli s sebou heligonku a v kuse hráli a zpívali. Nejdřív Nohavicu a pak východoslovenské písničky. Bylo to úžasné, tolik usměvavých tváří jsem v metru najednou ještě neviděla. Celé okolí zpívalo s nimi a kluci sklízeli potlesk na nástupišti, na eskalátorech i ve vagónu. Včera večer jsem poprvé docenila, že bydlím tak daleko od centra. Aspoň jsem je mohla dlouho poslouchat.


PS: A ještě jeden zážitek z Fürstenberské zahrady si neodpustím. Když dodržujete pitný režim tak jako já, zákonitě si musíte každou chvíli odskakovat. Byla jsem nucena odskakovat i včera večer. Už samotný pohled na cca patnáct ToiToiek a před nimi patnáct front mě poměrně rozesmál. Hřebem večera však byl mladý muž, který procházel mezi těmi frontami a rozdával toaletní papíry. Parádní brigáda.

PS podruhé: Ptáte se, proč je v nadpise přítomen orangutan, ačkoliv o něm nepadlo ani slovo? O orangutanovi na propan-butan byla jedna z Nohavicových písní. Ještě než ji zazpíval, uvedl ji vtipným komentářem, něco jako: "Už vidím, jak si zítra v recenzích v novinách přečtu, jak hluboko Nohavica zase klesl, jestli má tohle za potřebí. Ale tohle není oficiální koncert, tady si to můžu dovolit."  Text té krásné bláznivosti, kterou jsem slyšela poprvé a kterou si od rána zpívám, máte tuhle. A tady si ji můžete i poslechnout.