Et | Popelka tak trochu naruby

Lektoruju tenhle týden docela zajímavou knihu. Meg Cabotovou jsem pokládala za jednu z autorek produkující jednu holčičkovskou slátaninu na druhou, už jen ty názvy... Princezniny deníky, Princeznám sluší růžová, Čtvrtý rozměr lásky... no nic pro člověka více jak patnáctiletého a rozumově na výši. V rámci letního poznávání mně neznámých autorů, které mezi dětmi a mládeží leti, jsem si teda Cabotku dobrovolně vzala. A byla jsem opravdu velice mile překvapená. Všechny ty princeznovské deníky jsou o Mie Thermopolisové, princezny Genovie a to už je většina z vás asi doma. Ano, byly podle nich natočeny docela milé vtipné filmy.
Nová knížka V kůži supermodelky opět probírá téma pěkného životního kotrmelce dospívající dívky, tentokrát však docela zásadnějšího než je nějaké kralování. Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Emerson, svérázná holka, která nejde daleko pro ironickou poznámku, nosí vytahané mikiny, líčení nebo nakupování jsou pri ni nesmyslnou činností a svůj volný čas nejraději tráví hraním počítačových her s nejlepším kamarádem Christopherem. Všem spolužačkám, které vypadají jako plastové barbínky v růžových šatečkách, se společně vysmívají. Jenže pak přichází onen zvrat.  Em se probouzí na nemocničním lůžku, vše jí připadá cizí a nepoznává ani sama sebe.

* obsahuje prozrazení děje *

Postupně se dozvídáme, že při tragické nehodě v obchodním domě byla Em zraněna natolik, že její úraz nebyl slučitelný se životem. Ve stejné době ve stejném obchodním centru přišla v podstatě o život také nejslavnější modelka současnosti Nikki Howardová. Lékaři se však rozhodli k velmi riskantní a ošemetné věci... Nikkiino tělo v podstatě nebylo poškozeno. Emin mozek bylo možné zachránit. Tušíte, co nastává... (Jistě, náhodička zapracovala, transplantovat mozek jako celek je nemožné, je to trošku sci-fi, ale Genovie taky neexistuje :-) Operace je přísně tajná a nikdo se o ní nesmí dozvědět.
Em se probouzí v Nikkiině těle, musí dostát všem Nikkiiným pracovním povinnostem a co je horší, musí zcela přijmout její identitu. Emerson pro všechny zemřela, o transplantaci vědí jen její rodiče a sestra, pro všechny kolem je mrtvá. Nic není jako dřív a Em/Nikki neví, jestli v novém těle vůbec dokáže fungovat.

Jasně, je to blbost, ale hrozně mě to donutilo přemýšlet, jaké by to asi bylo. Můžete se občas vidět s rodiči a sourozenci, kteří o vás ví, ale zas ne příliš často, protože by bylo divné, abyste z ničeho nic začali navštěvovat úplně cizí lidi. Naopak kolem sebe máte spoustu "přátel" a "známých", které vůbec neznáte. Rodinu bych teda neztratila, ale co ti přátelé? Už bych nemohla chodit do stejné práce a kdyby se mi tam náhodou podařilo dostat, nikdy bychom neměli s kolegy stejný vztah. Zas bych je postupně jako musela poznávat, i kdybych o nich věděla hromadu věcí. Nikdy bychom už nemohli vzpomínat na to, co bylo, protože minulost byla vymazána. Musela bych smazat blog, všechny svoje profily na různých webech, používat jiný e-mail. Sama bych neznala "svoje" dětství, "svoje" spolužáky ze školy, "svoje" vzpomínky... Ježkovy zraky, to je fakt hrozná představa.

No nic, to byla jen úvaha na ulítlé téma, co mi straší v hlavince. To neberte moc vážně.