Znáte to. Vrátíte se z dovolené a jste plni zážitků. Nabiti štěstím a spokojeností, s naprosto rozhozeným denním rytmem a příšerně unavení, protože za celý týden jste toho naspali méně než během zkouškového. A o ty zážitky a vzpomínky nechcete přijít, tak máte v plánu si je poznamenat. Jenže to odkládáte tak dlouho, že vám už všechny dny splývají v jeden a pak sedíte s Králíčkem u informačního pultu a dumáte, kdy že jste to vlastně byli na kterém výletě, proč jste jich stihli jen pár a co jste tam propánajána celý týden dělali. Dovolenkovali, já vám to povím. Tedy stručně a spíše než popisně, pocitově a zážitkově.

Z mně neznámého důvodu mám poslední dobou nutkavou chuť mluvit německy. Potřeba se obvykle dostavuje ve chvíli, kdy mám na čtenáře cizince promluvit anglicky, ale také tehdy, kdy pro němčinu nemám sebemenší důvod. Jako třeba v nadpisu.

Milí zlatí a milé zlaté z Prahy, nemáte někdo novější turistickou mapu Vysokých Tater k půjčení na příštý týden? Případně i nějakého pěkného vysokotatranského průvodce s tipy na výlety? Vrátím nepoškozené a vylisuju vám do něj nějakou nechráněnou kytku nebo pošlu děkovný pozdrav na nějakém extrémně kýčovitém pohledu s horským masivem a blankytnou oblohou :-) 
(To je tak, když si knihovnice nedokáže včas půjčit potřebnou literaturu a vzpomene si na ni pár dní před odjezdem...)

O tom, co měl být do přírody a v přírodě jsme byli deset minut

Holky, přemluvily jste mě. Kašlu na studium, je pátek, půl dvanáctý v noci, ideální čas začít psát článek o výletu, který se uskutečnil před dvěma týdny nebo kdy vlastně, jehož nejintenzivnější zážitky nezaznamenány jistě uplynuly v nenávratno.

Slibuju, že jestli někdy v životě vyjedeme na výlet tak, aby někdo z nás nedobíhal dopravní prostředek na poslední chvíli, napíšu na blog oslavnou báseň.

Z původních velkolepých plánů na dlouho slibovaný a mnou těšený výlet v mnohočlověkovém složení jsme nakonec zmrzlého sobotního rána vyjeli v počtu přesně tří lidů směrem jiným. Aknezobce ujela tramvaj, Králíčkův vlak měl zpoždění, díkybohu ET se podařilo nezaspat a stihla vystát dlouhatananánskou frontu u pokladen a zakoupit zpáteční jízdenku, z jejíž ceny jí poklesla čelist. 595,- řekla paní u okýnka. Zlehka jsem se zapotila, jestli vůbec tolik v peněžence mám, čekala jsem tak dvě stovky.

Taky se vám zdá nadpis jako geniální spojení dvou zdánlivě neslučitelných slov? Tohle umí dokonale můj milý kamarád Králíček. Během společné dovolené vymyslel podobných spojení nespočet. Některé jsem si psala, jiné si pamatuju, většinu jsem zapomněla, ale to nevadí. Své kouzlo stejně měly jen v tom okamžiku a přepsané tady by stejně vypadaly divně. A tak vám jen zlehýnka přiblížím, jak jsme se vlastně měli. (A sobě poznamenám, co bych nerada zapomněla.)

Před cca 4 lety, e-mailem - ET, mám možnost jet přes Erasma do Berlína, co ty na to? 
Před cca 3,5 lety, e-mailem - Berlín je úžasnej
Před 3 lety, e-mailem - Já to město miluju!!!
Před rokem, e-mailem - Asi chci studovat v Berlíně
Před půl rokem, e-mailem - Stěhuju se do Berlína
Před pár měsíci, osobně v knihovně - Nechceš přijet v létě za mnou? Klidně s sebou vem knihovnickou partu, mám celej byt pro sebe.

... řekl mi včera Pacholíček, když jsem na něj mrkla uprostřed rybníka v Králíčkových plaveckých brýlích. Zjistila jsem, že s brýlemi by se mi učilo plavání s hlavou pod vodou mnohem snadněji, ale také je pro mě mnohem snadnější se tímto způsobem utopit. Po čtyřech tempech přestávám zvládat dýchat a když se mi ti dva ještě smějou, mám tak akorát plnou pusu vody s příměsí jílu a bordelu ze stromů a je po plavání.

aneb jeden den, tři města a čtyři knihovny. Anebo ještě jinak, pracovní exkurze, kterou jsme si zase převlékli za výlet.