Hohe Tatra

Z mně neznámého důvodu mám poslední dobou nutkavou chuť mluvit německy. Potřeba se obvykle dostavuje ve chvíli, kdy mám na čtenáře cizince promluvit anglicky, ale také tehdy, kdy pro němčinu nemám sebemenší důvod. Jako třeba v nadpisu.

Slovenské velehory mám spojené s jedinou vzpomínkou z dětství. Léto, je mi málo nebo možná ještě míň, prší. Poletuju na hotelové chodbě v plavkách nebo kalhotkách, těžko říct, navlečená do plovacího kruhu. Je hnusně, tak si hrajeme na plavání. Nemám nejmenší tušení, jestli je to opravdová vzpomínka nebo jen nějaký přelud, ale tu situaci vidím skoro detailně.

Mno, tím vším jsem chtěla říct především to, že v Tatrách jsem byla jen jako malinká a vůbec nic z venku si nepamatuju. Takže když se mi naskytla příležitost jet na začátku prázdnin za levný peníz do vesničky, kde dobrou noc nedávají ani ty lišky, dlouho jsem neváhala. Před odjezdem jsem dennodenně sledovala předpověď počasí. V Gerlachově i na Štrbském Plese lehce přes dvacet, sluníčko nebo jemně oblačno, nádhera. Koupila jsem novou lahvičku opalovacího krému s vyšším faktorem, vytáhla několikery výletové kalhoty, kšiltovku, pro jistotu větrovku a fleecovou mikinu, kdyby se večer ochladilo. Váhala jsem nad pohorkama, nakonec zvítězily jen nižší trekovky, v pohorách by mi bylo horko a nemám ráda, když se mi peče noha. Pro sichr pláštěnku.

V pátek prvního se krutě ochladilo. Když jsme vystoupily v Popradu na nádraží, ofoukl nás ledový vítr. Sestra šla koupit nějaké zásoby na snídani, já čekala s krosnama na větru. Vytáhla jsem tu fleecku na chladné večery i větrovku pro jistotu. Do Gerlachova jsme dorazily celé promrzlé a těšily se na čaj a pokojík v závětří. Viděli jste Jak dostat tatínka do polepšovny? Čeká tě takovej pokojíček, že tě bude přecházet zrak... No, zrak mě tedy opravdu přecházel. Ubytování v bývalé škole vypadalo zhruba tak, že tu školu někdo v osmdesátých letech zrušil, vystěhoval lavice a zamknul. Večer před naším příjezdem odemknul, vesničané nastěhovali postele, polštáře a peřiny co kdo našel na půdě a zase za sebou zavřel dveře, aby se dovnitř snad nedostal kyslík. Větrali jsme celý den, tu dvacetiletou zatuchlinu jsme ale ven nevyhnali. Zato se k nám přišla ohřát zima a vlhko z venku. I kuchyňka se podobala té dědově z tatínka a polepšovny, na pohled tedy uklizenější, ale na omak jakási lepivá a ušmudlaná. Uchýlili jsme se k principu - sahám jen na to nejnutnější, vše si umývám sprchovým gelem a jídlo pokládám jen na igelitové pytlíky. Chvála Králíčkovi a rybičce od něj, lepší narozeninový dárek aby pohledal. Večerní žolíky, člobrdo, kvarteto, Aktivity a další a další hry s partou prima lidí nás však spolehlivě ukonejšily a představa několika výher mě hřála ještě v dobře klimatizovaném pokojíku pod lezavě navlhlou dekou naší uprchlické ubytovny.

S ohledem na ohavné počasí jsme za pět dní stihli jen tři pořádnější výlety. Zabít se na kluzkých kamenech v mlhavé viditelnosti zhruba na délku paže, tak moc outdoorová asi nejsem, proto jen výlety kratší a méně náročné.

Hnedle v sobotu jsme vyrazili na plánovaný celodenní, směrem na Štrbské Pleso, s několika možnostmi a uvidíme podle počasí. Moc jsme toho neviděli, na konečné električky to vypadalo asi nějak takhle:


Poznáte, která jsem já? (Ani jedna, jsou to úplně cizí lidi, ale s těma krosnama se vyjímají líp než my s turistickýma baťůžkama a barevnýma pláštěnkama)

Je hloupé stát jen pár desítek metrů od Štrbského Plesa a nevidět ho. Bohužel, nezadařilo se. Byli jsme tam dvakrát a tu mlhu by i Rákosníček záviděl. Rada starších se rozhodla pro kratší procházku k Popradskému plesu. Trasu turistické průvodce značí jako lehkou, cca na hodinku a půl. Nepřízeň počasí nám podobné časové odhady trochu pochroumala, ale i tak jsme to zvládli. S postupující hodinou se mlha trhala a před polednem už začaly nesměle vykukovat první vršky.


Jééé, hele. Já vidím. Hory!

Naučnou stezku lemovaly informační tabule, které vždy uváděly verše s přírodní tematikou. Tohle se mi obzvlášť líbilo:
Keď máš vstúpiť do hôr, do oblakov,
do sveta krásot božích a zázrakov;
zlož bremä hriechu horám na podnožia,
bo kade kráčaš, svätyňa je božia
(S. V. Hroboň)

V několika fotogenických místech nás sluníčko obdařilo dávkou paprsků, ale šetřilo si je i pro další výletníky. Užili jsme si spíše pohledu skrz pláštěnku a mokrá skla brýlí. Miluju ten pocit, kdy na svět koukám z akvárka.


Zázračný okamžik bez pláštěnky

Popradské Pleso nás přivítalo mohutným lijákem a příjemně vytopenou Majláthovou chatou. U segedínského guláše se čtyřma jsme stihli trochu oschnout, zahřát se a vymalovat jim do pamětní knihy celou naši sedmičlennou výpravu v srdci slovenských velehor s medvědem v pozadí.


Už se na ty fotky celé obalené mlhou nemůžu dívat, lehce přikrášleno v PictureManageru

Posilněni teplým obědem jsme se jali klouzat směrem k Symbolickému cintorínu. Jedná se o pamětní místo obětem Vysokých Tater a jeho návštěva pro mě patří k nejsilnějším zážitkům. Mŕtvym na pamiatku - živým na výstrahu, píše se na stěně kapličky. Procházíte po cestičkách a kam jen oko dohlédne, pokrývají okolní balvany desítky pamětních desek a vyřezávaných barevných křížů. Vzpomínky na ty, které zrádná příroda i vlastní nerozvážnost připravila o život.




Smutná statistika smrtelných úrazů 

Dolů k električce jsme už mířili nejkratší cestou, neb jak si ozkoušela kamarádka, na dlouhé výlety po nerovném terénu není radno obouvati cizí boty. Malíčky jí zachránili mí barevní leukoplastičtí zajíčci a kočičky, nártům by už nepomohla ani svěcená voda. Zbytek tatranského rekreování trochu protrpěla. Večer jsme strávili přijemným poflakováním nad člobrdem a sušením bot v troubě. Kuchyň se v podstatě záhy po příjezdu proměnila ve společenskou místnost, hernu a sušárnu. Elektrický sporák jako jediný zdroj tepla v celé budově si nás k sobě spolehlivě přitáhnul, kdo měl velké štěstí, vybojoval židli proti troubě.


Je libo jedny grilované trekovky?

Neděle budiž raději zapomenuta, bylo ohavně a cestou z oběda jsme tak příšerně zmokli, že jsme s holkama raději jakýkoliv výlet vzdaly. Poflakovaly jsme se po Gerlachově, hrály hry, psaly pohledy a těšily se na večeři. Slíbené špagety s kečupem vylepšené slaninkou a sýrem chutnaly báječně (co že to Sargo právě cvrlikala na Twitteru o špagetách, kečupu a hladu?), zábava povečerní výsostná. Už jste někdy hráli Aktivity a byli členy asi tak čtyřgeneračního týmu, který tvořila slečna knihovnice, kněz středního věku, tatínek s asi šestiletou dcerou a čilý důchodce? Dost dobrý, mám pocit, že jsme vyhráli. 

V pondělí se počasí tvářilo, jakože už se vyřádilo dost a bude se chvilku chovat slušně. Způsobné mravy ho držely přesně do té doby, než jsme vystoupili ve Starém Smokovci z električky. Jen jsme vpluli do obchodu pro balíček čerstvých korbáčiků na žužlání cestou, obloha se začala barvit do olověna. Po prvních třech stech metrech začal déšť houstnout, nejvyšší čas vytáhnout pláštěnky. Popršelo hustě asi patnáct minut, tak akorát na pořádné zablácení bot a slunce začalo hřát. Vysvlékli jsme pláštěnky a dvě vrstvy mikin i triček uložili do batohů. Začalo pršet. Ne, tohle už fakt nebylo vtipný. No a co, se v tý pláštěnce klidně upeču, ale svlíkat a oblíkat se pořád nebudu. Než jsme se vyškrábali nahoru na Tatranskou magistrálu, parádně ze mě lilo. Jedna fotka u rozcestníku a pokračujeme na Hrebienok. Začíná pršet. Prší čím dál tím víc, v podstatě lije jako z konve. Krutě se ochlazuje, v tričku s krátkým rukávem a pláštěnce je mi fakt dost zima. Na Hrebienku se schováváme v bufetu u lanovky a počítáme padlé. Tenhle výlet vypadá opět ztraceně, jsme všechny totálně promočené a venku cedí jak ze sprchy. Po tři čtvrtě hodince se nakonec celkem vyčasilo, my stihly trochu proschnout a za drobného krápání jsme se vydaly k plánovaným vodopádům. Bavilo mě, jak jsou vzdálenosti na rozcestnících psané v minutách, ne kilometrech. Obyčejně nám cesta zabrala alespoň o polovinu delší dobu než byl uvedený čas, a to se mi nezdá, že bychom se nějak výrazně couraly.


Obrovské vodopády; hukot takový, že nebylo slyšet vlastního slova


Vodopády Studeného potoka; pro mě osobně daleko větší zážitek. Míň lidí, víc kamení i prostoru na koukání.

Podél Studeného potoka jsme měly pokračovat po žluté až do Tatranské Lesné, ale protože se kvapem šeřilo a cesta nevypadala zrovna dvakrát user friendly, vrátily jsme se na Hrebienok a odtud sešupem do Smokovce. Večer luxusní hříbková polévka (Maggi Ze zahrádky vylepšená máslem, dobrota neskutečná) a další várka Aktivit, tentokrát v týmu se skorovrstevnicí a desetiletým hyperaktivcem, legrace náramná. A prvně v životě jsem pila tak ukrutně dobré víno, že bych byla schopná otočit do sebe několik skleniček za sebou. Švestkové, mňam.


Pár kýčovitých záběrů na závěr aprílového dne


Podvečerní schválnosti, po celodenním dešti a zataženu hory jako vymalované


Tak, a už víte, kde jsme byli

Úterní ráno se tvářilo překvapivě pěkně. Na to mu neskočíme, státnímu svátku jednomu. Hraje si tu na hezké počasí a jen co vyláká všechny Slováky do hor, zahraje si s nimi na schovávanou. O co byste se vsadili, že jo? Električka nám cestou na Štrbské Pleso vrhala parádní výhledy, den jako stvořený pro výlet. Jen co jsme vystoupili, začala padat mlha. Během deseti minut zas mlíko a mrholení, ideální podmínky pro výstup na Predné Solisko. Skupina nás zlomila a zaplatili jsme nekřesťanské peníze za lístky na lanovku. Pan lanovkář, přesvědčen, že je nám tak třináct čtrnáct, vtipkoval na téma vysvědčení a výletů za odměnu. To to asi muselo vypadat, když jsme se dočkali výletu v takovém počasí. Kecli jsme si do louží na sedačkách a drkotali zubama. Lanovka jede dobrých deset minut a velmi jsem litovala, že jsem si mikinu nechala v batohu. Oblíkání za jízdy jsem zavrhla jako nebezpečné, právě tak jako focení, otáčení se, hýbání a výraznější dýchání. Zmražená těla jsme však mohli velmi rychle zahřát výstupem na vrchol. Vedoucí výpravy říkal, že prý je to poměrně příjemná cesta, kterou absolvují i důchodci, zhruba na patnáct dvacet minut. Chtěla bych vidět ty čiperné důchodce, kterak se o hůlce škrábou po balvanech. Na několika místech jsem měla chuť cestu vzdát - ne kvůli výstupu, ale pro vidinu sestupu. Klasicky totiž pršelo a kameny příšerně klouzaly. Touha po pořádném rozhledu však zvítězila a skoro po hodině jsme se dostali pěkně až na samý vršek. Bohužel tak deset minut před koncem padla mlha a když jsme došli až nahoru, nebylo vidět vůbec, ale vůbec nic. Zvláštní pocit, když stojíte na vrcholu, kolem sebe kamení a široko daleko bílo. Jako stát uprostřed mraku. Mno, takže toliko o výhledu ze Soliska. Nahoře jsme pobyli asi tak dvě minuty, protože téměř současně s mlhou se spustil parádní slejvák a už tak dost zmrzlí jsme neměli chuť vystavovat se větru a dešti dále. S ohledem na vše výše zmíněné nemám ze Soliska jedinou fotku. Sešup k Chatě pod Soliskom byl kluzký a zdlouhavý, od chaty ke Štrbskému Plesu ještě klouzavější a zdlouhavější. Protože jsme s holkama spěchaly, trhly jsme se od zbytku skupiny a plachtily dolů stezkou vedoucí pod lanovkou. Má jít o značenou turistickou trasu, zhruba v polovině však značka končí a na rozcestí není úplně jasné, kam se vydat. Zvolily jsme cestu po louce (je to sice delší, zato horší cesta, vybavilo se mi ze Sněženek a machrů) a jak se ukázalo, dobře jsme udělaly. Seběhnout si rozbahněnou černou sjezdovku patří k zážitkům nezapomenutelným. Boty jsme si promáčely tak, že v nich čvachtalo a dole už mi bylo úplně, ale úplně jedno, že jdu prostředkem jakéhosi malého potoka. Jako třešinka na dortu na nás čekala jízda električkou nacpanou tak, že jsme sotva dýchaly. (Já doslovně, neb jsem si nestihla sundat pláštěnku) Z pražské MHD je člověk zvyklý na ledaccos, ale tahle tlačenice asi neměla obdoby. Bujaré veselí tam vzbuzoval jeden český turista, který přitisknut na dveře a slisován ze všech stran bavil celý vagon výkřiky typu: Kontrola jízdenek! Uvolněte uličku! Postupujte prosím, dále do vozu! Okolní spolusardinky nám pak osvětlily důvod onoho masakru - během státního svátku bylo možné za 6 eur procestovat na jeden lístek po kolejích celé Slovensko křížem krážem.

Večer už jen zabalit, na rozloučenou halušky a dovi, Vysoké Tatry. Zas někdy na viděnou, prý nejlépe v září. To nejmíň prší a nejvíc svítí sluníčko. Chci tomu věřit, protože o ten výhled ze Soliska bych fakt stála.