rubriky:

moji přátelé

přihlášení

odkazy:

archiv článků:

Ber Ber

pise.cz/img/184246.jpg">

3) Podél Sprévy si užíváme kousku chůze mimo město, téměř přírodou. Z jedné strany rozlehlý divoký park, z druhé strany řeka, krásně voní.

4) Reichstag
Budova Říšského sněmu. Z kopule je skvělý výhled na město, rozhodně zkuste, říkala Terezka. Taky tam bývá fronta, říkala Terezka, ale tak maximálně na hodinku. Podle mých skromných odhadů by to byly hodinky minimálně dvě. Fotíme si tedy  Reichstag zespodu, stejně jako památník poslanců zavražděných v období třetí říše a pokračujeme dále.

5) Brandenburger Tor
Cestou k Braniborské bráně potkáváme slečnu, která v parku tvoří obří bublifukem obří bubliny. Chytají je děti, dospělí i my.

U Braniborské brány kluci podléhají hladu a mému tvrzení, že Berlin a currywurst jsou nerozlučná dvojice. Původně jsem odmítla něco tak nechutného jíst, ale přesvědčili mě. Nemůžu říct, že by to bylo hnusné. Vlastně mi to i celkem chutnalo, ale na dalších pár let mi to stačilo. A poprvé v životě jsem vypila víc jak jeden lok piva (citronové a jiné nechutňácky ovocné z erasmáckých Küchenparty se prý nepočítá). Mám dokonce fotku, ale ani tu sem asi dávat nesmím. Jsem na ní já s Králíčkem, jak si přiťukáváme plastikovými kelímky. Kdo nás znáte, představte si.


6) Hauptbahnhof
Megalomanská stavba hlavního nádraží, kvůli které se Berlín zadlužil tak, že se z toho jen tak nevzpamatuje. Jezdíme skleněnými výtahy, fotíme uvnitř i venku, nakupujeme pohledy a sháníme známky (ze zvláštních důvodů nikde po Berlíně nekoupíte známku). Taky nemůžu nakupovat, ačkoliv jsou všude ve výlohách haldy zlevněného oblečení, jednomu (spíše jedné) to až srdce trhá. Snad jsme prej nepřijeli kvůli hadříkům...

7) Berliner Mauer
Nemůžu jet do Berlína bez toho, abych viděla kus Berlínské zdi. Netušíme ale, kde ji najít. Turistický průvodce je skoupý na slovo a nám je trapné ptát se  místních, jestli nevědí, kde je. Nakonec se odhodlávám a jdu se přeptat sympatického pána do trafiky.
- Ahoj, můžete nám poradit, jak se dostaneme k Berlínské zdi?
- (Potměšilý úšklebek) Źádná zeď už není.
- Heh, no jo, já vím. Tak ke zbytkům zdi, vždyť víte...
Pán mě déle netrápí a na mapě nám ukáže kudy kam, poradí nejlepší spojení a upozorní i na památník.
Zeď mě dostává, čekala jsem nějakou ohromnou masu železobetonu v obří tloušťce a výšce, před námi je však poměrně tenký nevysoký panel. Tohle rozdělovalo takové dlouhé roky celé město??? Strašlivá představa. Chvíli mlčky bloumáme, rozhlížíme se, fotíme. Pak nám trochu otrne, překračujeme čáru a hrajeme si na útěky z východu na západ. Bohužel jsme si trochu popletli strany a celou dobu jsme prchali ze Západního Berlína do Východního. Ani západ slunce na Západě nám nenapověděl... :-))



 
8) Potsdamer Platz
Smráká se, je čas dojet za Terezkou, toho času kopečkující zmrzlinu Häagen-Dazs na jednom z velmi frekventovaných míst Berlína. Cukrárna praská ve švech, před námi stojí frontu 24 kusů rozjařené mládeže a vybírají každý po kopečku. Máme čas na vybranou (ačkoliv mám jasno, že čokoládovou, tak se nabízí otázka JAKOU čokoládovou. V Häagen-Dazs mají například čokoládové ČTYŘI...) a od Terezky dostáváme velmi nadstandardní porci té nejúchvatnější zmrzliny na celém širém světě. To není zmrzlina, to je božská mana. Na lžičku dostáváme ochutnat i z dalších druhů a Terez se nám hrozně směje, jakmile se lžička dotkne jazyka, začneme mhouřit oči, kvílet a vydávat slastné zvuky. Králíček s Pacholíčkem vykřikují, že zmrzlinový orgasmus a uklidňují se, že orgasmus vůbec není mezinárodní slovo, ani trošičku.
Domů se dostáváme kolem půl jedné, přesto máme v plánu brzy vstávat. Ha ha, kluci se vyhrabou z pelíšků až kolem 11.

Neděle, den druhý
1) Gemäldegalerie
Na neděli jsme si naplánovali návštěvu galerie. Terezka nám radí Neue Nationalgalerie a výstavu Moderne Zeiten, jak je však naším dobrým zvykem, cestou zabloudíme do Gemäldegalerie. Přímo až pod nos nám spadne stálá výstava největších evropských malířů 13. - 18. století, to chceme vidět. Moderne Zeiten možná stihneme i potom...
Chacha, staré mistry obdivujeme zhruba od půl jedné do pěti, na další výstavu nám již nezbývá fyzických ani psychických sil. Terka nám radí další zajímavé turistické cíle, sejdeme se kolem jedenácté večerní zase na zmrzlině.

2) Památník holocaustu
Rozlehlý památník židovským obětem nacismu, na ploše 13.100 m² stojí 2.711 betonových kvádrů různé výšky a působí neuvěřitelně hrozivě. Při bloudění po síti a hledání přesných čísel (nemysleli jste si, že si to pamatuju, že ne?) jsem na Wikipedii narazila na zajímavou, velmi absurdní poznámku. Stavba byla několikrát přerušena, naposledy když vešlo ve známost, že chemický prostředek, který měl chránit betonové bloky před sprejery vyrábí firma Degussa AG - firma, jejíž sesterská společnost vyráběla za války Cyklon B. Sám architekt židovského původu se vyslovil pro využití prostředku, firma Degussa může být podle něj příkladem společnosti, která se vyrovnala se svou minulostí.

U památníku jsme složili svá znavená těla v tureckém občerstvení a poručili si kebab. Něco vám povím. Nesnáším kopr, dělá se mi zle už když ho cítím. Poslední dobou ať si dám co si dám kdekoliv si dám, číhá tam na mě kopr. Záludně a nečekaně. Objevil se i v kebabovém dresingu. Bylo jím omatlané maso, zelenina i ta placka. Byla jsem velmi statečná a méně omatlané části jsem vyjedla. Abych nenechávala příliš velké zbytky, větší kusy masa jsem si otírala do ubrousku. Ptala jsem se kluků, jestli jim to nebude vadit, když se v tom tak nimrám, prej ne, jen papkej. Včera z Králíčka vypadlo, že to bylo nechutný, takže stateční byli i oni.

Celý Berlín je plný vrabců, jsou děsivě drzí a neuvěřitelně nebojácní, na zahrádce onoho bistra nám vyzobávali drobky i na stole a kdybychom je neodháněli, neostýchají se vlézt i do talíře. Ze zbylého kebabu jsem olamovala suché části, drtila je na malé drobečky a sypala jim je na zem. Když mi jeden z nich vletěl až do ruky, zatoužil Králíček krmit vrabce z ruky. Věřte tomu nebo ne, nechali se a létali mu do dlaně. Máme fotky (bohužel na CD v práci, tak aspoň drzouny s koblihou).



------ je na čase začít zkracovat, ten článek už píšu čtvrtý den ------

3) ulice Unter den Linden, Museumsinsel, Alexanderplatz
Smráká se. Blbneme s Králíčkem co to jde, nechápu, kde se v nás bere tolik energie, každopádně Pacholíček nás už má očividně plné zuby, tahne se desítky metrů za námi a zas s námi nechce mít nic společného. Nemá rád, když chodíme s kapucemi na hlavě, strkáme do sebe a vrávoráme přes chodník, je to prý nedospělé. Když se na Museumsinsel rozeběhneme, abychom zabrali dvě lehátkové lavičky a na něj zbyla jen obyčejná sedací, tak nějak s námi přestává mluvit.
 

4) noční Berlín
Nutně potřebujeme využít celodenní jízdenku, vozíme se dvoupatrovými autobusy a nasáváme atmosféru nočního rozsvíceného města. Bohužel pořád jezdíme tou samou linkou, takže vidímě několikrát osvětlené ty samé ulice. A taky kvůli tomu nestihneme zmrzlinu, bééééé. Alespoň se nám podaří vyzvednout Terku po práci a příjemnou procházkou se couráme přes město kolem půlnoci domů. Pacholíček je znaven, přesto ho přesvědčíme na jedno Člobrdo. Po jednom Člobrdu jsme znaveni my všichni ostatní a Pacholíček nás přesvědčí ještě na dvě další. Spát jdeme o půl čtvrté ráno. Chceme vstávat v osm, chacha.

Pondělí, den třetí
Výhodou psaní článku na etapy je to, že některé negativní emoce z vás postupně vyprchávají a vy už nemáte potřebu líčit světu všechny malé i velké křivdy. Nebudu malicherná a nebudu je tedy rozpatlávat, po jedné miniaturní křivdičce a Králíčkově protimigrénové pilulce jsme vyrazili na poslední kus výpravy, do Východního Berlína. Člověku až zůstává rozum stát, jak se na úrovni jedné stanice může změnit výhled z okénka tramvaje... Ponuro, šedo, oprýskáno, staro a špinavo, tak nějak to na mě působilo. Pěšmo jsme se vydali podél nejdelší dochované části Berlínské zdi, která momentálně slouží jako jakási otevřená galerie, každý z panelů zdi pomaloval jeden ze současných evropských umělců. Vypadá to pěkně, pokud si nepředstavujete, že tohle byla hranice, přes kterou se nikdo nedostal...


Za zdí podél Sprévy se táhnou úžasné pískové plážičky s otlučenými lehátky a malými stánky s báječnou kávou a limčou. Zakotvili jsme asi na půl hodiny, vpravili do sebe kofein a zázvor a svět hned vypadal veseleji.
Pak už jen rychlooběd v ohromné menze s neuvěřitelně pestrou nabídkou, ze které se vám skoro točila hlava a žaludek si liboval, protože po currywurstu, kebabu a jiných mňamkách to bylo konečně pořádné a moc dobré jídlo. V jednu hodinu úprk domů, protože rychle sbalit a ve dvě odjezd.

Balení se drobátečko protáhlo, ale to už je zase jiný příběh a já přeci ty křivdy nechci vytahovat. Důležité je, že jsme s jazykem na vestě pár minut před odjezdem autobusu doběhli a pravděpodobně nic nezapomněli, stihli se olíbat i poobjímat s Terezkou, dokonce i naházet pohledy do správných schránek.
Cesta zpět velmi veselá, na dálnici se vysypal kamion s kamením, kolona na hodinu, ale my jsme měli Člobrdo, takže nám to zas tak moc nevadilo. Nebavila mě akorát slečna stewardka, která nás i stojící na dálnici pořád chodila kontrolovat, jestli jsme připoutaní a já jsem si kvůli ní musela pořád rozepínat a zapínat pás. No jak bych jinak v jednom kuse mohla hledat kostku pod sedačkou... :-)

Na Debilní hru nezbylo sil, na více informací už také ne.

město, zajímavosti, památky - odškrtnuto
zajímavé výstavy - odškrtnuto
obrovské slevy oblečení - no ET, prosimtebe, neblázni, snad jsme nepřijeli nakupovat
tradiční trhy - viz řádek výše
seznamování s urostlými blonďatými modrookými Němci - ježkovy zraky, ET, ty snad chceš árijský děti nebo co?

Zpět na hlavní stranu blogu