Pohádka o sněhu, vlku a bludičkách

Slibuju, že jestli někdy v životě vyjedeme na výlet tak, aby někdo z nás nedobíhal dopravní prostředek na poslední chvíli, napíšu na blog oslavnou báseň.

Z původních velkolepých plánů na dlouho slibovaný a mnou těšený výlet v mnohočlověkovém složení jsme nakonec zmrzlého sobotního rána vyjeli v počtu přesně tří lidů směrem jiným. Aknezobce ujela tramvaj, Králíčkův vlak měl zpoždění, díkybohu ET se podařilo nezaspat a stihla vystát dlouhatananánskou frontu u pokladen a zakoupit zpáteční jízdenku, z jejíž ceny jí poklesla čelist. 595,- řekla paní u okýnka. Zlehka jsem se zapotila, jestli vůbec tolik v peněžence mám, čekala jsem tak dvě stovky.

Proběhli jsme dva vagony, abychom našli sedadla proti sobě uprostřed se stolečkem a libovali si, jak je ve vlaku pěkně čisto. Pak jsme si všimli, že sedíme v první třídě a pan průvodčí nás slušně vyprovodil do míst, kam patříme. Druhou ale taky měli pěknou, takže jsme se nemuseli nikterak ostýchat vytáhnout svačinky a posnídat čerstvě upečené máslové rohlíčky s domácí marmeládou, čokoládové sušenky a teplý čaj (jojo, takhle my si výletujeme...)

Vystoupivší z vlaku, ukázal mi Králíček v dalekém oparu kopec s rozhlednou, kam jdeme. Děčínský Sněžník. Hehe, vtipálku, smála jsem se. Když i Aknezob přisvědčila, smích mě přešel a zkoušela jsem je přesvědčit, jestli raději nepůjdeme do té krásné zolo nebo botanické zahrady. Králíček mi na křižovatce pod stromem ukázal malého slepýše, z mokré trávy jsem si zvedla tři kaštany a tím musely být veškeré mé nerozhlednové a nekopcovité touhy zažehnány.

První stoupání, první spílání Králíčkově chichotu nad námi. Pak nádherná vyhlídka, svačinka, teplej čaj a mokrý triko. A šup do lesa, první láskyplné pohledy do mechu, houby jako malované, další panoramatické výhledy jak z Photoshopu a zase svačinka a čaj. Teď ale nepůjdeme úplně dolů do toho údolí a pak zas nahoru na Sněžník, že ne? - Néééé, tady se to ňák obejde támdletudy...

Úplně dole v údolí bylo taky moc pěkně, lidi tam bydlej v malebných domečkách, je tam ticho, krásno a čerstvo. S každým dalším výletem se mi chce míň a míň bydlet v Praze.

Z údolí zas pěkně nahoru dickensovskými uličkami, po kluzkých kamenech a houbových stezkách, lesy jehličnatými, lesy listnatými, břízkami, tam, co budou ty křemenáče a kozáky, do kopců mírných i těžce dýchavičných, na vyhlídku. Přestávku jsme si udělali na kraji srázu, s nohama trčícíma do hlubin kraje pod námi, s výhledy malebnějšími než photoshopovými. Bavili jsme se rádobyuměleckými fotkami a úžasnými Králíčkovými pózami, které se naučil nejspíš při předvádění prádla. Po pár desítkách metrech nás vylákal na další kraj srázu, protože uáááá, tohle musíte vidět. Uáááá, seděli jsme celou dobu na šutru, který ze skal trčel do kraje, jako by se měl každou vteřinou urvat.