O nejdivnějším výletě

O tom, co měl být do přírody a v přírodě jsme byli deset minut

Protože na výlety pořád vyrážíme se samými knihovníky, chtělo to změnu. Změna se ohlásila sama, jestli by prý mohla s námi. Ale beze všeho, změnu vítáme. Změna se jmenuje Nikie, můžete ji znát z tohoto blogu (s krtkem i bez krtka) a mimochodem... je to knihovnice :-))

Deset nula nula, odjezd vlaku. Narvaného. Strašně moc narvaného. Nakonec jsme skončili v uličce dětského vagonu a záviděli dětem v kupéčkách vlastní sedačku, knížku a sušenky. Ale zas my jsme si mohli podle libosti otvírat okna, sedat si na zem a hlasitě se smát, což by JIM maminky nedovolily.
Jedenáct, Kutná Hora. Nikie nám zabavil Pacholíček a tak s Králíčkem spřádáme tajné plány na Aknezobčinu veletajnou akci. (Konala se tuto neděli, popíšu asi tak za dva měsíce, až se na ni dostane řada :-))
V půl dvanácté je nejvyšší čas se nasnídat, zapadneme do nechutně hnusné pizzeriokavárny, nejhnusnější, jaké v Kutné Hoře mají. Leč je státní svátek, nemůžeme si moc vybírat, všechno ostatní je zavřené. Nad kávou zjistíme, že vlastně nikdo nemá žádné konkrétní plány, co by přesně chtěl vidět, protože nikdo kromě Aknezob neví, kvůli jaké výstavě sem vlastně jedeme. Já osobně se stejně nejvíc těším na tu následující část, procházku údolím Vrchlice. Nakonec jsme se shodli na startu, Kostnici. Moji milí, nechápu, proč jsem tam chtěla jít. V kostnici jsem byla jen jednou v životě a dodnes mě to děsí. Od 28. října mě pro jistotu děsí kostnice rovnou dvě. Ohavné to je, proč někdo staví lustry, svícny, erby, pyramidy, číše, poháry a bůhvíco ještě z lidských kostí?? Zas dlouho nic takového nechci vidět.
Až někdy po dvanácté jsme se dohrabali k výstavě. Předcházela jí procházka po lidprázdném městě, Nikiino driblování jablky o kočičí hlavy a má a Králíčkova návštěva knihkupectví, kde jsme nakoupili překrásné pohledy, které se vesměs vůbec nevztahovaly ke Kutné Hoře a proto jsme jich spoustu poslali.
Výstava byla pro mé neznalé oko, řekněme, zajímavá. (Zajímavá je to slovo, které používáte, když nevíte jak říci, že jste tím vlastně nebyli úplně nadšeni, ale ani nechcete říci, že se vám to nelíbilo) Leč jedno patro českého umění 60.-90. let 20. století mi stačilo a zbytek pater jsme přenechali jen Aknezob a Králíčkovi. S Nikie a Pacholíčkem jsme šli stát přeukrutně dlouhou frontu na věž, popichovat hrozně moc Pacholíčka a na věži vyfotit spoustu nepoužitelných fotek, protože tam bylo příšerné světlo, které se k focení ani trochu nehodí.
Celou galerii jsme završili snad hodinovou návštěvou místní kavárny, kde jsme vypili co mohli, snědli co měli i co jsme z batohů vytahali, napsali pohledy, namalovali dinosaury a vyrazili konečně do té přírody.
Na okraji lesa, na začátku naučné stezky jsme zjistili, že vlastně nemáme na žádnou naučnou stezku vůbec čas, protože nám za dvě hodiny jede vlak a na nádraží je to skoro hodinu. Tedy jsme se asi tak po sto metrech z naučné stezky zase odpojili a dostali se zpět do města. Nikie byla chudák trochu rozčarovaná, přiznejme si to na rovinu, já rovněž. Místo Vrchlice jsme si fotili sebe stojící u různých dveří ladících s našimi bundami a slibovali Nikie, že příště ji vezmeme na nějaký normální výlet.
Tak snad někdy :-)

Nikie je totiž úžasný parťák na výlety. Podporuje mě v mých dětinských zálibách, neodmítá nabízenou čokoládu, šije se mnou do Pacholíčka a vůbec. Nikie, až někam vyrazíme v zimě, budem dělat andělíčky ve sněhu, jo? Teďka jsme totiž skákaly do hromad listí a bylo to úúúžasné. Kromě toho prvního Nikiina dopadu, tvrdého, než jsme zjistily, že hromada listí musí být daleko větší, protože už nám není pět a nevážíme patnáct kilo. Ale ty zážitky. Ta radost. Ty vzpomínky na dětství. Za ty to stojí vždycky.



Slunce již zapadalo a my jsme teprve odcházeli z výstavy vstříc kutnohorským lesům, vodám a stráním. Foto ukradeno Pacholíčkovi