Velmi rozmarné léto

Znáte to. Vrátíte se z dovolené a jste plni zážitků. Nabiti štěstím a spokojeností, s naprosto rozhozeným denním rytmem a příšerně unavení, protože za celý týden jste toho naspali méně než během zkouškového. A o ty zážitky a vzpomínky nechcete přijít, tak máte v plánu si je poznamenat. Jenže to odkládáte tak dlouho, že vám už všechny dny splývají v jeden a pak sedíte s Králíčkem u informačního pultu a dumáte, kdy že jste to vlastně byli na kterém výletě, proč jste jich stihli jen pár a co jste tam propánajána celý týden dělali. Dovolenkovali, já vám to povím. Tedy stručně a spíše než popisně, pocitově a zážitkově.

Jako již klasicky předcházely dovolené dohady ohledně počtu zúčastněných. Ustálený počet 4 člověkové v sestavě ET a tři muži: Muminek, Králíček, Pacholíček se přes drobné peripetie (modří vědí) a fázi přemlouvání a dohadování naplnil a v pátek den před odjezdem jsme všichni v ruce drželi jízdenku do Jindřichova Hradce. Kdo nebude v 8.15 na Florenci, tomu osobně utrhnu při nejbližší příležitosti hlavu, rozeslala jsem varovné zprávy těm třem, co nechali všechno zařizování na mně.


V sobotu v půl osmé mi zacvrlikala smska. ETi, ten autobus nestihnu, před chvílí jsem začal balit. Pojedu dalším spojem. Víte, když si z téhle situace už dva měsíce děláte legraci, berete tu zprávu jako dobrý vtip. I když jsme si s Muminkem vyměnili ráno další tři sms, stále jsem to považovala za legraci. Až ve chvíli, kdy se autobus rozjížděl a jedno z našich rezervovaných míst zůstalo prázdné, jsem nevěřícně zakroutila hlavou a poslala mu odjezdy dalších vlaků. Cestu s Králíčkem a Pacholíčkem jsme si zpestřili jednou zběsilostí, když jsme měli pocit, že místo do Jindřichova Hradce jedeme do Brna a že sedíme ve špatném autobuse. Autobus se však ukázal být správným a naše plašení zbytečným.
V Hradci jsme na přestup měli krásné skoro tři hodiny, složili jsme tedy krosny v kaváně a poručili si dorty. Zahrádka na náměstí s výhledem na ethno obchod ve mně vyvolala touhu nakoupit si několik rozevlátých sukní, šatů a šátků. Králíček byl překvapivě pro a za doprovodu Pacholíčkova brblání jsme se už probírali hromadami pestrobrevných látek a cinkrlátek. Pro samé nakupování pruhatých košil pro košilového maniaka nám zavřeli obchod na náměstí, takže mě pánové nechali s báglama na nádraží a vyrazili na pořádný nákup do nedaléko Lidlu. Vrátili se s dvěma taškama ryze pánského nákupu (olivy, brambůrky, hermelíny, vysočina apod.); těstoviny? rýže? brambory? chacha. Kdo by to vařil, kolem bude určitě spousta hospod.
Kolem třetí jsme se už protahovali v místě budoucí dovolené. Chatka na okraji vesničky Leština, která se z fotek tvářila jakože skoro na samotě, se vyloupla více méně uprostřed chatové osady, takže Pacholátko bylo lehce zklamáno, že nemůže venku běhat nahé. (Jeho neustálý požadavek na dovolenou, nikdy v životě se nenaplnil a kdovíkde na to přišel) S přicházejícím večerem jsem už byla lehce zneklidněná, Muminek stále nikde.

Autobus už dávno dorazil, cesta od něj tak na 3 kilometry, kde sakra vězí?? Pár znepokojených sms, přijede vůbec? Přijel. Ty maliny cestou nemohl nechat, cesta přes pole, louky a lesy se velmi protáhla.
Vyházeli jsme z báglů tepláky, žabky na přezutí a hry, dovolená mohla začít! Večer bylo potřeba otestovat rybník Komorník, nicméně kvůli černočerné tmě jsme k němu v lese nenašli cestu. Tak jsme se aspoň usadili venku na lavičky a pozorovali hvězdy. Poznám jen jeden z Vozů, nevím který, a to ještě jen když mi ho někdo ukáže. Ale nevadí, někdy je lepší vymýšlet si svá vlastní souhvězdí. Nebo tak intenzivně hledět bez mrkání, že na vás začnou hvězdy mrkat samy. Tak různě blikají a třepotají se (a vůbec to není proto, že přes ně proplovají mraky) a když máte hodně štěstí, jedna spadne a můžete si něco přát. Platí přání i pro hvězdy padající vzhůru?


Strmilov v dálce, zamračeno. Klasický dovolenkový pohled


Nedělní ranní chlad mě vytáhl z postele už po osmé. Kluci spali, tak jsem stihla umýt horu nádobí od včerejška, dát si sprchu, nasnídat se, připravit snídani i pro ty ospalce a protože v chatce se stále ozývalo jen pochrupování, vypravila jsem se do lesa a prohlédnout si Komorník. Voda parádně studená, stačilo mi jemné ošplíchnutí, abych se hlouběji zavrtala do větrovky a vrátila se mezi stromy hledat houby. Když se ospalí ospalci vymotali z pelíšků a dopřáli si polední hygienu, vyrazili jsme na průzkum okolí. Zahájit dovolenou v lese obědem v Lesní hospodě je více než stylové, zvlášť když v ní obsluhují srnky. Jedna taková s laňkovitýma očima nás poslala na úplně opačnou stranu, než jsme chtěli pokračovat, takže místo lesní stezkou jsme se do nedalekého městečka brodili trávou, polem, loukami a nakonec i po silnici. Králíček se rozhodl zabít nás hned první den a když na nás vylítl s obrovským řevem schován v husté kukuřici, pokoušely se o mě mdloby. Kolena se mi klepou ještě teď, když si na to vzpomenu. Řvát totiž on umí parádně. Po silnici do Kunžaku nás chytil příšerný déšť, takže než jsme došli do jediné otevřené restaurace na náměstí, mohla jsem ždímat boty, bundu, mikinu i triko. Sušili jsme i mapy, které jsme vůbec neměli půjčené. Zpáteční cesta až na příjemné rybníčky v botách ubíhala báječně, zabloudili jsme jen jednou a navíc jsme znovuobjevili hru Pějme píseň dokola, takže jsme pěli okolo stolalala až se lesy zelenaly. Večer patřil tradičně Cestě kolem světa a zatímco někteří se rozumně odebrali do peřin už před druhou, jiní kecali až do pěti do rána.


Ani čtyřhodinový spánek mi nezabránil vstát o hodnou dobu dříve než kluci, leč vytrvalý déšť a zima mě zahnaly zpátky do pelíšku. Jste-li na dovolené se třemi muži, oplýváte výhodou samostatné ložnice, ve které si můžete nerušeně číst, povalovat se jak je libo, psát si s kamarádkami o vydařenosti dovolené a pozorovat kapičky rozpleskávající se na okenních rámech. Tedy jsem si četla, povalovala se, psala si a pozorovala, až bylo jedenáct a zavrzaly podlahy i v klučičích ložnicích. Kdo ví, co jsme dělali potom, ty různé povalovací a hrací chvíle mi trochu splývají v jedno, ale rozhodně ten den bylo dost ošklivo, takže jsme se byli courat jen tak různě po okolí, k pozdnímu odpoledni jsme docourali do Strmilova a objevili skvělou restauraci Pod Šibeňákem, která nám učarovala na první pohled. Na ceduli psali, že čerství pstruzi a kapři, tedy jsme se patřičně namotivovali, usadili se pod třešňovým stromem, ozobávali amarelky a očekávali obsluhu. Nedorazila, neb v pondělí asi utírají prach z hrnců a přerovnávají cibule ve špajzu. Ožrali jsme jim ještě trochu třešní a slíbili si vrátit se sem jiný den. Nakonec jsme vzali zavděk hospodou na křižovatce, která vypadala velmi troj- až čtyřkovitě, leč jídlo bylo báječné a ještě jsme si užili spoustu legrace při psaní pohledů. Kdy jste naposled dostali cenzurou vyřezávaný pohled nebo sérii minipohledů v obálce z čajového sáčku? Paní pošťačka u Střípků musí mít svatou trpělivost, podobné roztodivnosti mu totiž chodí každou chvíli.
Upršený a chladný den jsme završili jaksepatří koupáním. Přemluvila jsem Pacholíčka a nakonec i Muminka, abychom si šli zaplavat. Voda byla ostřejší než žiletky, písečná pláž studená jak v listopadu. Vybavila se mi závěrečná scéna z Pupenda, jak se nad Balatonem válí mlha a všichni do vody lezou jen proto, že jsou přeci na dovolené a chtějí se koupat. Kuráž jsem si dodávala ultrazvukovým jekotem a prodýcháváním, jaké se učí nastávající maminky. Z vody jsme vylezli skoro modří, klepali jsme se jak osiky a jediný Pacholíček měl tolik statečnosti, že se oblékl rychlostí blesku a nám pak různě podával ručníky, svršky a povzbuzoval nás, abychom ten chlad překonali. V chatě už jen horká sprcha, Králíčkova supersilná zeleninová polévka s hromadou cibule a česneku, zachumlat do deky a hurá na Cestu kolem světa za doprovodu ryčné Radůziny hudby a vřískotu slovenských lidovek.


Strmilov zblízka, včetně pána čekajícího čtyřčata v dálce


Zahrada pstruží restaurace


Ještě otřeseni chladem jsme se večer dohodli, že v úterý ráno vyrazíme stůj co stůj na pořádný výlet. S ohledem na místní spoje a počasí jsme se ze Strmilova popovezli do Mrákotína, odtud po modré směrem na hradní zříceninu Štamberk a po zelené až do Telče. Na začátku cesty jsme se řádně zmáchali v mrákotínské kašně, kousek za vesnicí si střihli soutěž v hodu šiškou na koš, pozorovali srnku, kterak ladnými skoky překonávala pšeničné pole, zobali mraky malin a sem tam jahůdky, orvali množství amarelek a ptáčnic, našli poslední borůvkové plantáže a vůbec se měli moc dobře. Mrzutou náladu nám nevyčaroval ani rybník Mrzatec, natož pak nějaký deštík.


Soutěž v hodu šiškou na koš. Vyhrála ETinka!!



Mrzatec, asi Horní, ale je tu možnost že i Dolní. Mrzutě prší, ale my se nedáme

Na Štamberku jsme posilnili duše i těla čokoládovýma Kolonádama, Králíček se vydal na lov lišek a Muminek se zapojil do hledání zatoulaného dětského šípu v kopřivovém háji poblíž vosího hnízda. My jsme s Pacholíčkem svorně seděli na šutru, klátili nohama, požírali sušenky a doufali, že nikdo z nás není alergický na tisíc vosích štípnutí. Pod kopcem jsme se s Muminčátkem zmalovali borůvkama, jakože nám teče krev z nosu a máme červený pihy, ti dva se nám děsně smáli a my jsme se po půlhodince trochu proklínali, když fleky nechtěly dolů.


Někde cestou do Telče, kdo si má všechny ty rybníky pamatovat...


Obora s daňky albíny kousek před Telčí

Přes vesničky a vesnice jsme se dokodrcali až na okraj Telče. U záchranné stanice zraněných zvířat jsme si popovídali s kozami a odtud už rovnou obdivovat krásy městečka jak malovaného. Telčský park je jako stvořený pro svatby a procházky s kočárkem. Domluvili jsme se, že až se budu vdávat, Králíček mi půjde za družičku, na sobě bude mít puntíkovanou sukni ušitou z mé nákupní tašky a někdy mu budu půjčovat miminko i s kočárkem. Pro ty, kdo vlastní miminko nemají se nabízí i půjčovna miminek a kočárků v místní hospodě u Švejka. Mají na výběr pruhovanou holčičku nebo maloulinkaté fleecové miminko s čepičkou, k výbavě patří také lahvička a dudlík. Krom dětí si v hospodě taky můžete dát skvělé ovarové koleno s křenem, hořčicí a chlebem nebo řízečky v bramboráku. Doporučuji sednout si mezi dva muže, kteří požírají toto a sami si objednejte zeleninový salát. Pak budete moci jíst všichni společně, z jednoho talíře budete užírat bramboráčky, z druhého mastné koleno a přežrání budete eliminovat kopci zeleniny. I ti dva si to pochvalovali.


Telčské náměstí. Světe div se, zataženo a prší

V Telči jsme si každý vybrali dům, ve kterém budeme bydlet, navštívili místní antikvariát s podivuhodným panem antikvářem, který zvládal komunikaci zcela bez pohybu rtů, obrali místní infocentrum o jízdní řády úzkokolejky, (ne)našli si spojení na další výlet a pak pomalu zpátky k nádraží.
Ospalé a příjemně unavené nás autobus vyklopil zpět ve Strmilově, domů jsme se dopotáceli poněkud utrmácení, leč povýletová euforie do mě kopla neuvěřitelnou dávku energie, takže jsme se s Králíčkem rozhodli uvařit luxusní večeři podávanou při svíčkách. Při krájení, smažení, opékání a vaření jsme si užili neskutečné množství legrace, protože mě popadl záchvat životního optimismu a Králíček se rozhodl k řádění připojit. Oblékl si gumovou květinkovou zástěrku, já brečela smíchy i cibulí nad hromadami nádobí, Králíček mi v návalu radosti připekl cibuli do polévky a spálil krutonky z chleba pro kačenky a já mu samým štěstím skoro zabodla nůž do nohy. V šílenství jsme pokračovali i Cestou kolem světa a spát jsme šli opět hluboko po půlnoci.


Středa se nesla opět v duchu velmi upršeném a chladném. Ranní meditování o samotě mě přestalo bavit a vstávala jsem svorně s kluky pozdě. Během bohaté snídaně jsme s Králíčkem naplánovali delší procházkový okruh okolím, leč pěkné počasí se rozhodlo hrát s námi na schovávanou a tak jsme se s dalším vydatným deštěm pokorně uklidili do chatky a psali podvodné pohledy z včerejšího výletu. Obloha se umoudřila až kolem pozdního odpoledne, jenže bylo jednou jasné, že na delší okruh okolím to už nebude. Nejvyšší čas podniknout aspoň krátkou procházku do Strmilova a zastavit se na ty slibované pstruhy. Rybím kůstkám nakonec podlehl jen Pacholíček, my ostatní jsme šli do pořádného kusu vepřete. Představte si, že sedíte v restauraci v něžném holčičím oblečení, ve vlasech máte sedmikrásky, před sebou točenou limonádu se zdobením a nemůžete se rozhodnout, jestli máte větší chuť na špekové knedle s vepřovou kýtou nebo krkovičku se šťouchanýma bramborama se zelím. Vyhrála dvojka a já s ní, chutnala exkluzivně. Výše odkazovaná restaurace má kromě skvělého jídla ještě jedno obrplus. Fantastickou obsluhu a báječné prostředí. Pořádné dřevěné lstoly a lavice, na nich polštáře a podsedátka, se smrákáním nabízejí choulícím se dívkám s květinami ve vlasech deky a když chcete čaj do většího hrnku, donesou vám malovanou keramickou konvici na mléko o objemu snad litr.


Miluju jedovatě růžové malinovky v kombinaci se šťavnatou krkovičkou

Čas jsme si zpříjemňovali nově objevenou hrou Až pojedu přes celnici. Znáte? Až pojedete přes celnici, projedou jen ty věci, které splňují určitou podmínku. Podmínku si vymyslíte vy, pokud možno co nejpekelnější, nikomu ji nesdělíte a ostatní navrhují různé věci, které by si s sebou vzali oni. Vy je korigujete - projde / neprojde, cílem je samozřejmě odhalit klíč, podle kterého lze projít. Tzn. například projdou jen slova, která začínají na samohlásku; projdou jen pokrývky hlavy; projdou jen zvířata, která mají křídla apod. Kluky jsem zcela zničila podmínkami: hry, které jsme společně hráli nebo typická národní jídla. Králíček se vytáhnul vším, co lze přejet na silnici, Muminek se rozhodl nechat projet zcela cokoliv. Pacholíček projížděl pouze s barvami, které jsme oškrábali ze zdí Aknezobčiny kuchyně. Atakdále atakdále. Možností je nespočet, zábava nevyčerpatelná.


A čápi, z komína od cihelny, zobákem klapou, asi sou nesmrtelnýýý...


Na čtvrtek bylo hlášené krásné letní počasí, ideální na pořádný velký výlet. Ideálně do České Kanady, když jsme tam kvůli ní jeli, že... Tedy ráno cca osm kilometrů k úzkokolejnému vláčku (vtipné bylo, že se nám zdálo podle mapy kilometrů tak šest, takže jsme si na cestu vyhradili jen necelou hodinku a půl a ráno vesele vyspávali, dlouze snídali a dopřávali si osvěžujících sprch) Vstala jsem s divnou náladou, mrcha se mě nechtěla zuby nehty pustit ještě půl dne, takže si z cesty na vlak úplně nic moc nepamatuju, ale bylo to celé nějaké rychlé a mlčenlivé. Parní lokomotivka nás však nabudila k nečekaným úsměvům, Muminek si stylově koupil horké párky, Králíček se celý opatlával hořčicí, já jsem vzpomínala na dětství s pomerančovou Zonkou v ruce a Pacholíček odložil odjezd vlaku, jen aby nám mohl udělat pár fotek. Cesta byla báječně kodrcavá, slunečná a parní, vlak houkal jak o život, seděli jsme na schodech (museli jsme slíbit, že nevypadneme, aby neměl pan průvodcovský problémy) a borůvky byly tak blízko, že by šly skoro trhat za jízdy.


Úzkokolejka a milion dětí. Aspoň jsme mohli sedět na schodech.

V Nové Bystřici jsme se trefili na svíčkovou a hurá do lesa. Plánovaných cca 14 km po naučné Graselově stezce se nám bohatě prodloužilo, neb značení nefunguje zrovna nejlépe (bezva nápad, značit v lese hnědookrovým puntíkem) a některé části jsme si prošli hnedle několikrát. Králíček samozřejmě vytáhl historky o Blair Witch a když jsme se nedokázali vymotat z lesa, ač jsme stále šli po značce a točili se stále dokola, padala na mě chvilkami dost intenzivní úzkost.


Jedno z Veroničiných jezírek, asi Dolní. Jít po značkách stále dál a dál, jsme v tom lese ještě dnes

Nakonec se však zadařilo a přes Mýtinky, Klášter a Blata jsme se šťastně dobrodili až do Hůrek. Přímo před nádražím se rozlévá velmi lákavý rašelinný rybníček, radost pohledět. Králíček se zráchal celý, já jsem mu jen tiše záviděla s vodou kousek nad kolena.


Hůrky. V popředí rašeliňátko, v pozadí stanice úzkokolejky. Vpravo pára z lokomotivy.


Česká Kanada jako vystřižená

Po šesté nás parňáček naložil a dokodrcali jsme se zase do Kunžaku. Protože ranní cesta po silnici se nám velmi nelíbila, rozhodli jsme se pro zkratku přes louku a pole. Je obecně známo, že zkratky bývají delší a cesta po nich bývá nepohodlnější, ale zas můžete pozorovat srnky, jak se prohání po louce a žitem, neskutečně se přecpat příšerně dobrýma amarelkama a zažít spoustu dobrodružství s elektrickými ohradníky. Jsou nebo nejsou zapojené?!


Nejtypičtější pohled celé dovolené. Pole, kus slunce a bouřková obloha.


Variace na bouřkovou oblohu s loukou

V Kunžaku nelze opomenout místní atrakci, a to Ráj trpaslíků. Výloha přeplácaná těmi nejpříšernějšími zahradními trpaslíky, sádrovou kočičkou a třemi lvy, z toho dvěma vyvedenýma ve zlatě, vybízí k návštěvě trpasličí scenerie s koloušky a ptáčky a spoustou krásna a poetična. To vše za pouhopouhých 5 Kč. Bohužel jsme v sobě nenašli dost odvahy zazvonit, teď hořce lituji.


Ráj trpaslíků v Kunžaku

Večer jsme znaveni zavrhli cestovat kolem světa a vrhli se pouze na hledání večerníčkových dvojic. Pacholíček nemá pexeso rád, prý ho neumí. Když hned s prvním kolem vyhrál, změnil na celou hru názor a byl ochoten hrát ji s námi během dovolené ještě několikrát.

Na páteční, prý slunný letní den, jsme si naplánovali ten nepodařený středeční okruh okolím. Vyrazili jsme již krátce po poledni (dostat se z postele před jedenáctou se stávalo čím dál nemožnějším, v pyžamu bylo nutné ještě popinkat bengbington), abychom se hned kousek za Leštinou mohli velmi zdržet u dalšího rašeliňáku. Muminek s Králíčkem se na studenou vodu nenechali dlouho přemlouvat, já si od břehu závistivě máčela nohy a Pacholíček zcela nezávistivě žvýkal ve stínu stébla trávy. Plaváčci zkoušeli účinky léčivého bahýnka, vystavovali se na ostrůvku jako na obálku lechtivého DVD a pak už se jen pokoušeli získat normální tělesnou teplotu na slunci. Králíček se rozhodl hrát hru pětiletých dětí - chci dojít ke stavidlu, ale nesmím šlápnout na můstek, zbývá mi tedy jen ručkování a poskakování po zábradlí; na tomto se rovněž pokoušel velmi pohodlně uvelebit a nahřívat své zmrzlé kosti. Mám několik rozkošných fotek, ale kluci jsou stále proti zveřejňování jejich tváří i těl, takže nic...


Rašeliňátko u Suchdola

Od rašeliňáčku jsme pokračovali po zelené až do Suchdola, kde jsme objevili bezkonkurenčně nejlepší domáckou hospůdku široko daleko. Představte si něco mezi zahradou a dvorem mezi dvěma staveními, právě tak širokou na několik stolů a lavic se slunečníky. Nad vraty vlaje rudá vlajka, točí ultrasladkou limču, kofolu, svijany a právě se podává čerstvě uvařená horká domácí uzená polévka od babičky. V babičkovských malovaných talířích s růžičkama a vlčím mákem, společně s ošatkou chleba za hudebního doprovodu rááádia Blanííík. Majitel obsluhuje v trepkách a cigaretou v ruce, tu si přisedne a prohodí slovo s těmi, tu s jinými hosty, zahání sršně badmintonovou pálkou a uvnitř hospody na hosty z výšin shlíží anděl strážný na mostě. Takhle já si, milí zlatí, přesně představuju léto.


Štěkací okénka


Navzdory krasopisně vyvedené tabuli Svijany nedošly

Ze Suchdola jsme to vzali už normálním turistickým tempem bez milionů zastávek po modré do Olšan, odtud po silnici do Velkého Jeníkova a po žluté přes Horní Meziříčko a Malý Jeníkov až do Strmilova. Cesta byla suchá, místy mokrá, podle toho, jestli zrovna pršelo nebo bylo jen pod mrakem. Na koupání už bylo moc chladno a hodně hodin, ale potkali jsme cestou aspoň pár dětských letních táborů a vrátili se ve vzpomínkách k prvním dětským láskám. Sice se říkává, že obdobím zamilovaných je jaro, ale prostě léto je pro nové lásky jako stvořené.
Dovolenou jsme pomyslně uzavřeli opět v pstruží restauraci, tentokráte kapry na různé způsoby a vepřovými výpečky. Otočili jsme několik kol pexesa, zahráli pár her a za tmy a hustého deště hajdy do lesa. Pár kilometrů poli, lesem a blátem v černočerné tmě, zážitek dlouhodobý.

Ráno už jen sbalit, uklidit, dojíst potravinové zbytky a tradá na Prahu. České dráhy nezklamaly a přichystaly nám klasické zpoždění, díky kterému jsme zažili tradiční přestup úprkem z vlaku do vlaku, ale povedlo se nám najít kupátko jen pro sebe a dotáhnout dovolenou do konce klasickou Debilní hrou. Za týden jsme se sami sebe ještě dostatečně nenabažili, tak jsme si v Praze museli ještě na hodinku sednout s čaji a kafem k pexesu, ale pak už doopravdy ahoj a uvidíme se v práci.

Řekněte, máte taky tak bezva kolegy, že byste společně chtěli trávit dovolenou? Máte mezi kolegy tak prima lidi, že o nich můžete říct, že jsou to vážně přátelé a svěříte jim nejedno tajemství. Já jich pár mám a je to paráda. Tahle dovolená se totiž výsostně povedla.