Sama tomu nemůžu uvěřit, ale asi dospívám. Nebo se minimálně přestávám naivně usmívat nad skvělým místem kde pracuju a začíná mě štvát bordel, který tu místy vládne. To, že je půlka knížek jinde než by být měla mě sice štve, ale to je tak vše, co s tím můžu udělat. Obvykle to totiž rozhazují čtenáři a ne zaměstnanci a protože jsme tu pro čtenáře, prostě se musíme smířit s tím, že po nich tu a tam

Aknezob má virtuální dítě. Teda spíš my dvě spolu máme virtuální dítě, ale ten název je Aknezobčin nápad. A zdá se, že brzy mu přibude nevlastní sourozenec. Jak včera Aknezobka poznamenala,  jsem totiž údajně virtuálně těhotná. Kdybyste náhodou netušili, jak se virtuální těhotenství projevuje, je to zcela jednoduché.

Lektoruju právě knihu Evropská unie v kostce. Nemohla jsem ji v katalogu najít, nakonec se zadařilo. V katalogu je totiž uvedena pod názvem Evropská unie v kosatce. Vida, jak je ten svět malý. Nejen Jonáš se vejde do velrybího břicha, dokonce skoro celá Evropa :-))) Půvabný překlep, dost mě pobavil.

Sedím si takhle ve třičtvrtě na dvanáct u počítače, snažím se pochopit jakousi analýzu TOPSIS, jejíž vzorečky se skládají ze zlomků obsahujících v čitateli písmenka s horními i dolními indexy, ve jmenovateli totéž, ale ještě odmocněnou sumou umocněnou na druhou (vypadá to nepochopitelně, ale je to tak), když tu se ozve:

Už vám někdy někdo řekl, že vás má moc rád a že jste báječní? Jen tak? Z ničehož nic, bez toho, aby něco potřeboval nebo aby k tomu měl nějaký konkrétní důvod? Jednoho to moc potěší, hrozně moc. Ještě ve sprše jsem se usmívala. Děkuju.

Nebo ne, ještě chvíli vás budu napínat. Ale hodím sem malinkou nápovědu v podobě zvukové ukázky. Třeba se pak už rozsvítí nejen modrým, ale i červeným a žlutým :)

Právě jsem definitivně a zcela v úplnosti dokončila projekt na strategický management. Teď už jen složit zkoušku, napsat tři seminárky, udělat další tři zkoušky v letním semestru, vytvořit projekt k bakalářské práci, vytvořit bakalářskou práci a můžeme rubriku Džungle před tabulí šťastně uzavřít. (Pro dva potenciální čtenáře, se kterými jsem se o radost z dokončení projektu podělila již odpoledne

Otázka pro ty, kteří mě osobně znají. Když se potkáme, vidíte mě? Slyšíte mě? Občas mám pocit, jako bych snad chodila zabalená v tom prastarém plášti Jamese Pottera. Jdu knihovnou, pozdravím všechny které potkám (kolegy, ne čtenáře) a odpoví mi sotva půlka. Tak půlka z těch co neodpoví se ještě otočí, podívá se, kdo že je to zdraví a otočí hlavu zpět. Mlčeti zlato, asi. A tenhle týden mě už asi potřetí skříply dveře v Tescu. Naposled dneska odpoledne, na koleni mám modřinu jak kráva. 

Zas!!! Ten s tou šťávou v oku! Jdu se schovat...

V práci je dnes podezřele poklidno a já místo abych se učila, tak si čtu. Čtu a prohlížím a usmívám se a je to moc pěkný. Dostal se mi totiž při zakládání do ruky Flafík. Opravdu jedinečná knížka, pokud byste o ní chtěli vědět víc, přesměruju vás na tenhle

Otevřela jsem dnes svůj poslední vánoční dárek. Obsahoval tyto hvězdičky, tyto rohlíčky, tuto kočičku a pracny, které nemají vlastní článek, ale byly úplně stejně krásné a výtečné

Díky Meenině komentáři k tomu článku o prckovi, co u nás hledal nějaký český knížky jsem si dnes vzpomněla, že jsem se někdy předminulý rok strašně bavila u silvestrovských vydání elektronického časopisu Ikaros, kam každoročně jedna z knihovnic Národní knihovny přispívá svými vtipnými postřehy, odposlechy a zábavnými historkami z té druhé knihovny na Mariánském

V rámci mého nezblbnutí ze studia a odreagování se, vyslala mě kamarádka do divadla. Bylo to ex-ce-lent-ní. Pokud během zhruba půl roku zavítáte do divadla tak třikrát, dost těžko můžete cokoliv hodnotit či snad kritizovat. Kritizovat nebylo co, hodnotit nebudu, protože to neumím. Prostě hra se mi buď líbí nebo nelíbí a basta fidli. A vím, že tahle se mi líbila. A moc. Bylo to skvělé, vtipné, zábavné

Babička/maminka k vnoučkovi/synovi:
"Tak, Kubíku, a tady jsme teď v dětském oddělení. A jak jsme si říkali, že se chováme v knihovně? Budeme hezky potichu a nebudeme křičet."
Kubík: "UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ"

Jo, asi takhle to tu chodí s dětmi :-)

Tuhle příhodu jsem líčila své sestře po Skypu a ta se u ní tak smála, že mě to popíchlo, abych ji zveřejnila.
Některé školy, resp. jednotlivé třídy, nám sem do knihovny chodí poměrně pravidelně. Třída, která tu byla tento týden, tu už byla několikrát na besedě a protože jsem je posledně měla na besedu zrovna já, dost živě si na ně pamatuju. Především jednoho kluka. Jeho hobby je natolik svérázné,

Sedím si tak za informačním pultem v KNIHOVNĚ, přijde ke mně malinký chlapeček a říká:
"Doblý den, kde tady plosimvás máte nějaký knížky?"
Rozesmátě na něj kouknu, rozhodím rukama a říkám tomu drobečkovi:
"Knížky? No ty jsou všude tady kolem." :-)
On se tak bezradně rozhlídne a povídá:
"No jo, ale nějaký... takový... český knížky... "
Snažila jsem se ho přesvědčit, že skoro všechny knížky kolem jsou česky, ale očividně jsem ho neuspokojila. Kdo ví, co se v těch dětských dušičkách odehrává.

hádej, na co Hanka skočí!
Na slepičku, na koníčka,
nebo vleze do autíčka?
Div jí nevypadnou oči.
Nech ji vybrat, kolotoči!*

Taky mám lehký pocit, jako bych seděla s Hankou na kolotoči. Sice to není zrovna ideální situace, nu ale co už. Jen doufám, že se mi z toho nezamotá hlava ;-)


*Z knížky Hrajeme si celý den - napsal František Hrubín, ilustrovala Helena Zmatlíková, vydal Albatros

 

Dnes, 10. ledna, jsem ochutnala první bonbon z kolekce letošních, resp. loňských Vánoc. Maminka nám v dobré víře koupila krásně vypadající dětskou kolekci od Orionu, protože i ve svých 24 a 22 letech jsme stále její malé holčičky. Sestra teda už během Vánoc, když bonbonky olupovala ze stromečku říkala, že jsou hnusný, ale vzhledem k tomu, že ten večer nakousla asi pět různých druhů sladkostí

Ve stredu,7.ledna se kona tridni sraz za ucasti ucitelu.na nasem oblibenem miste od 19  h.prijdes?potvrd ucast. Smska tohoto znění mi přišla někdy mezi svátky. Ne že bych nějak příliš stála o tu účast učitelek našeho ústavu, ale protože k podobnému vyhrožování došlo už několikrát a díkybohu marně, a protože jsem přislíbila účast kamarádce pobývající už přes čtyři roky v Anglii a toho

Buď se mi to jenom zdá, nebo na mém oblíbeném rádiu hrají asi v hodinových intervalech jednu a tu samou písničku. Panebože. To není povzdych, to je asi název písničky. Nebo se možná jmenuje jinak, ale pořád dokola se v ní zpívá Môj Bože, Môj Pane Bože a pořád se v ní lká, běduje a spínají se ruce. Já mám chuť lomit rukama zoufalstvím. Takhle moc mi už dlouho žádná písnička nelezla na

Už hodinu si doma čtu výroční zprávu naší knihovny z roku 2002, když ji zastihly nezapomenutelné povodně a musím přiznat, že mám ruce ledovější než v práci a mrazí mě po celém těle. Jsem ráda, že jsem u toho tenkrát nebyla, všem, kdo to viděli na vlastní oči, z toho muselo být hodně ouzko. Záznam všech událostí hodinu po hodině mě děsí jen při pouhém čtení, jak se asi museli cítit všichni, kdo si to museli prožít na vlastní kůži?