Chuť dětství

Dnes, 10. ledna, jsem ochutnala první bonbon z kolekce letošních, resp. loňských Vánoc. Maminka nám v dobré víře koupila krásně vypadající dětskou kolekci od Orionu, protože i ve svých 24 a 22 letech jsme stále její malé holčičky. Sestra teda už během Vánoc, když bonbonky olupovala ze stromečku říkala, že jsou hnusný, ale vzhledem k tomu, že ten večer nakousla asi pět různých druhů sladkostí a všechny je nechala pod stromečkem ze slovy blééé, to je vodporný, myslela jsem si, že je to její zmlsaností případně přecpáním. No musím jí chtě nechtě dát za pravdu. Tak hnusnou kolekci jsem už dlouho nejedla. Všechno jsou to čokoládové plněné šišky nebo rybičky ve zlatých pozlátkách s různými zvířátky. Třeba teď jsem měla šišku, která byla zabalená v pozlátku soba. No to nic, vyrábět tisíc druhů zvířátek by bylo dost náročné, to chápu. Ostatně i Mikuláš a čert bývají ta stejná postavička, jen v jiném kabátku. Ale zpět ke kolekci. Divné tvary nejsou tím nejhorším, tu hrůzu tvoří náplně. Pamatujete si, vy stejně staří či starší než já, na ty neodolatelné vánoční figurky z mléčné čokolády s tekutou sladkou bílou náplní? Nebo na ty lanýžové, které tolik miluju už od dětství? Nebo ty s náplní jemně rumovou či jakou, co tak hezky hřála v krčku? No tak těm je konec. Dneska se figurky v kolekcích plní jedním druhem odporné bílé sladké tuhé náplně, do níž jsou přimíchané různé blbosti. Třeba malinkaté lentilky nebo práskací kuličky, které vám v puse zůstanou a práskají ještě pět minut poté, co jste čokoládu dojedli. K dalším už nemám odvahu. Já chci zpátky svoje lanýžové a salonky s bílou fondánovou náplní a ne ty Koko, Margot a Pomerančové, co se vyrábí dneska. A Arabesky, které se dají žužlat a ne tu hmotu, co byla také přibalená v kolekci, tvářila se jako stará dobrá Arabeska a pak se přilepila na zuby a nešla ani užvýknout, ani se rozpustit a museli jste ji vydloubnout ze stoliček jazykem.
Když už jsem u těch dětských chutí, vzpomínáte si někdo na větrové lentilky? Ono se to tak asi nejmenovalo, ale byly to čokoládové bonbony s polevou úplně stejné jako lentilky, jenom trochu větší a poleva byla jen světle růžová a světle modrá a trošinku větrová. Ty byly nezapomenutelný, mňam.
A už asi deset let vzpomínám se svou kamarádkou, která si jako jediná také pamatuje, na tu úžasnou strašně moc mléčnou čokoládu, které se prodávala v obalu s kreslenou holkou s velikýma modrýma očima. A jahodovej termix a sladký mlíčko bez příchuti v takových krabičkách jako se dnes prodává kefír, ale menších, tak dvoudeckových, s brčkem a malinkýma kravičkama na obrázku, který mi mamka kupovala v samošce proti nám a já jsem ho nikdy nevydržela donést domů a musela jsem ho cucat už cestou. Stejně jako sušenku Vanda, takovou malou tyčku připomínající tvarem dnešní KitKat Chunky, ve stříbrném papíru. Její chuť si už bohužel nepamatuju, jen vím, že jsem ji milovala a dostat Vandu a malý mlíčko bylo úplně to nejlepší, co vás mohlo při odpoledním nákupu potkat.
Máte taky s dětstvím spojené nějaké chutě, které už dávno upadly v zapomnění, ale vy je dodnes cítíte na jazyku? Já bych chtěla ještě jednou ty větrové lentilky a Vandu, strašně moc.