Et | Knihovna pod vodou

Už hodinu si doma čtu výroční zprávu naší knihovny z roku 2002, když ji zastihly nezapomenutelné povodně a musím přiznat, že mám ruce ledovější než v práci a mrazí mě po celém těle. Jsem ráda, že jsem u toho tenkrát nebyla, všem, kdo to viděli na vlastní oči, z toho muselo být hodně ouzko. Záznam všech událostí hodinu po hodině mě děsí jen při pouhém čtení, jak se asi museli cítit všichni, kdo si to museli prožít na vlastní kůži?
Vybavuju si, jak mi Aknezob při nějaké minulé akci dole v sále ukazovala, kam až jsme měli vodu a mrazí mě podruhé. Místo sálů bazény.
Vidím fotky knih v igelitových pytlích připravené ke zmražení, spoustu lidí v gumových rukavicích i místnosti, v nichž jako by prolétl urágán. Zpřevracené stolky, rozbité police, zničený nábytek. A mezi tím vším na zemi knihy. Špinavé, mokré, zničené. Spousta bláta. Mrazí mě stále víc.
A já si tady stěžuju, že máme v práci zimu. Je vidět, že může být daleko hůř...