Slepice v knihovně

Tuhle příhodu jsem líčila své sestře po Skypu a ta se u ní tak smála, že mě to popíchlo, abych ji zveřejnila.
Některé školy, resp. jednotlivé třídy, nám sem do knihovny chodí poměrně pravidelně. Třída, která tu byla tento týden, tu už byla několikrát na besedě a protože jsem je posledně měla na besedu zrovna já, dost živě si na ně pamatuju. Především jednoho kluka. Jeho hobby je natolik svérázné, že ho nezapomenete. Povídáme si o dětských knížkách, o Pipi, Dětech z Bullerbynu, Kallovi detektivovi, Ronje, dceři loupežníka atd. a když se jich po besedě zeptám, jestli mají nějaké otázky, tohle děcko se zeptá, jestli máme nějaké knížky o slepicích. Na to se prostě nezapomíná.
Tenhle týden tu byli zas a jen jsem je uviděla, říkám si v duchu - ááá, slepice. Jo, byl tam. Hned po skončení besedy za mnou přišel a povídá:
"Já bych se chtěl zeptat... Máte ňáký knížky vo slepicích? Nebo vo krůtách. Ale to sem hledal v tom katalogu, ale krůty tu asi nemáte žádný."
Zkoušela jsem mu teda něco hledat, ukazovala jsem mu názvy, anotace...
"To znám, tu jsem měl, tuhle ne, tu už sem taky viděl... Já bysem chtěl chovat slepice, jenže tu vo nich nic nemáte. Ach jóó, proč tu nemáte nic vo slepicích?"
"No, víš, oni děti spíš chovaj křečky, morčata, andulky, pejsky, kočičky... Slepice nejsou úplně nejoblíbenější domácí mazlíček."
Nakonec se mu podařilo přemluvit paní učitelku, aby mu dovolila jít do dospěláckého oddělení, tak jsme tam šli spolu, hledali slepice a krůty, ale bohužel marně. Všechno co tam bylo (a že tam skoro nic nebylo) už viděl.

Jeho spolužačky zas nutně potřebovaly nějaký strašidelný knížky.
"Ale víte, né ňáky pohádky nebo ty kreslený strašidla. Něco jako vo těch vopravdickejch strašidlech, co fakt existujou."
Co jim na to máte říct? No tak jsme šli hledat k dospělákům nějaké publikace s fotkama paranormálních jevů.