Klidné vánoční svátky a v novém roce spoustu šťastných vloček milým muminkům, dryádám, ovesným vločkám, koblihám, vlčicím, bezvadným matkám i macechám jedno až čtyřnásobným, sečtělým otcům, shopaholickým blondýnkám, plačícím studentkám, které studium baví i otravuje, oblíbeným knihovníkům z naší i cizích knihoven a všem dalším, kteří se sem doklikali.

Zatraceně to je ale smutný předvánoční období. O víkendu zemřel Václav Havel, teď čtu, že svůj boj s rakovinou dnes ráno prohrála Hana Andronikova. Považovala jsem ji za jednu z nejlepších současných českých spisovatelek. Sedím v práci, v uších mi zní Neckářova Půlnoční a brečím.

Někam se mi ztratil podzim, nepotkali jste ho? Srazila jsem se ráno s kalendářem a jsem v šoku. To už je dneska fakt Lucie? A kdy byla Barbora? Proč nemám barborky? Kdy byl Mikuláš? Proč jsem ani jednoho nepotkala?

Měla bych pracovat, ale venku je pošmourno, v hrnku mi stydne čaj a já si čtu Skácela. Je mi z něj tak krásně smutně, že klidně i ten čaj nechám vystydnout a práci odložím. Protože kdo by si nechtěl číst něco tak pěknýho...

To bylo dávno, dávno, dávno
a tenkrát dávno svět se dělil
na lidi,
kteří jen tak byli,
a potom ještě na anděly.

Začátek listopadu, příjemné teplo, sluníčko a barevné listí, krása veliká. Potřebujeme do práce na čtení pro mrňousky podzimní listí, i naordinovala jsem mému Milému nedělní procházku do Stromovky. Kdybych tušila, jak bude nadšen, možná jsem ani nemusela strávit celý den hledáním a lokalizací stromovkových kešek bez navigace; bylo pěkně i bez nich, stejně jsme je nenašli.

"Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli," přistane mi občas ve Facebookové poště, v mailu, v sms.

Zas jsem poránu slyšela hudrat dvě postarší paní v tramvaji. Haranti s taškama, smradi malý, překážej, řvou, dělaj bordel.

Ráno jsem se na záchodě potkala s rybičkami. Mžourala jsem si na ně chvilku bez brýlí, jak si tam plují a sama pak odplula do koupelny. Jedna tam právě zaplouvala pod pračku. Až cestou do práce - po probuzení - mi došlo, že to asi nebudou pohádkové rybičky, které mi obveselují ráno, ale spíš nějaký hmyz.

Blbli jsme tak dneska s Králíčkem, on s konstantním unaveným výrazem a žezlem knihovnické moci, já rozesmátá od ucha k uchu jako teď pořád. Prej si vypíná receptory štěstí, aby ho nerušily v otupělosti a únavě. Může štěstí unavovat?

Moje nálada se v poslední době nejlépe poznává podle Králíčkova kalendáře.