Receptory štěstí

Blbli jsme tak dneska s Králíčkem, on s konstantním unaveným výrazem a žezlem knihovnické moci, já rozesmátá od ucha k uchu jako teď pořád. Prej si vypíná receptory štěstí, aby ho nerušily v otupělosti a únavě. Může štěstí unavovat?
Jsem poslední dobou fakt hodně šťastná. Ne nutně rozjařená a veselá (i když to nejčastěji), i tak normálně šťastná. Že je hezkej podzim, že ráno vzduch voní zimou a vycházejícím sluncem, že na mě v metru zbylo místo, že se mi splnila rezervace na knihu, kterou už dlouho chci, že se mi povedl úkol z němčiny, že mám novej puntíkovanej sešit a že se dá po práci ještě chvíli sedět na Střeláku na lavičce, koukat do vody, pozorovat labutě a držet za ruku někoho, s kým je vám nejbáječnějc na světě. On teda asi jako bude tím spouštěčem štěstí, ne že ne. Ale jsem šťastná i když mu tu ruku zrovna nedrtím.
Dneska jsem umdlelejší než obvykle. Že by z přemíry štěstí?
Asi spíš z přemíry práce, němčiny, prvních konzultací v druhém ročníku a tak. Ale já se nedám. Už se těším, jak se němčinu budu zas moct učit jen tak pro zábavu a vynechám všechny nezábavný věci jako Konjunktiv II v minulosti, protože takovou blbost stejně nikdy v životě potřebovat nebudu.
Nezapomeňte si zapnout receptory štěstí, s nima je život hrozně pěknej.

PS: Strašně moc teď čtu. Tak moc, že to ani nestíhám vyměňovat v té postraní lištičce. Ale Soukupová stojí za mnoho doporučení, takže neva, když tam ještě nějaký čas pobude.