Moje nálada se v poslední době nejlépe poznává podle Králíčkova kalendáře. Když klesá hluboko pod bod mrazu a chodím se k němu ujišťovat, že všichni muži jsou stejní a nemám si z toho nic dělat, beru si k ruce černou lihovku. Podobně jako slzy mi totiž pomáhá destrukce a tak trpí přírodní scenerie, ptáčci, květinky, rybníky a západy slunce pod permanentní vrstvou černých vran, netopýrů, hvězd, hnijících listů a temného měsíce. Králíček to bere sportovně a pohled na černočerný kalendář ho asi děsí méně než na uslzenou mě, takže mě nechává čmárat a chlácholí mě svým nezaměnitelným způsobem tak dlouho, že se prostě musím začít smát.
Když jsem mu dnes cvrlikala do ouška, jestli by nechtěl do kalendáře namalovat něco hezounkého růžového, chechtal se on. Vždycky jsem měla pocit, že dokážu emoce držet pod pokličkou, ale tuhle jsem se od něj dozvěděla, že prý zrovna nejsem moc tajemná. Stačí pohled a je jasné, co se mi zrovna mele v hlavě.
A víte co? Asi mi to vůbec nevadí. Vlastně jsem moc ráda, že mám kamarády, kteří na mě i bez vyptávání poznají, když je mi ouvej a nabídnou mi kalendář k počmárání. Tohle je vlastně takové virtuální poděkování Králíčkovi, i když si to nepřečte, protože o existenci tohoto blogu nejspíš nemá tušení. Jenže občas se mi chce psát o úplně obyčejných věcech a tohle je jedna z nich. Drobnůstky, které v životě znamenají neobyčejně mnoho.
PS: Všimli jste si, že i když se dneska venku skoro neukázalo sluníčko, všechny mraky někam odplouvají? Že déšť nemusí být nutně otrava, protože se při něm krásně pročistí vzduch? Že s deštníkem se dá báječně skákat mezi kapkami a louže nejsou jenom pro zlost? A že Kampa je hezká za jakéhokoliv počasí?
browse.deviantart.com/...