Ježkovy zrady, igels Augen, hedgehog´s eyes... Lidi, já se tak strašně nudím, že asi brzo zahynu. Můžete mi někdo napsat? Tady je strašná nudáááá. Tak mrtvo jsme v práci snad ještě neměli. Ani jíst mi nechutná, ani pít mi nechutná... a ani to čtení mě dneska nebaví. Ještě hodinu, to mě asi zabije.

Doslovný přepis současného dění v dětském koutku. Vypravěčkou je tak čtyřletá holčička:
Naodili se dva medídci v pondělí ve cináct vecel. Měli to uděláno uvazeno. Maminka zekla, svacina. Uhadnete, kdo ji uvazil? Maminkááá.
Byla noc a maminka tech deti zikala: us je noc. Ulozila je do postýlky, ty děti. To je konec. To byla pohádka po moc hodné děti.

Sedím si tak u počítače, chci se vrhnout na učení, když tu přijde maminka s tím, že jde péct koláč. Poněvadž jsem slušně vychované děvče, nabídla jsem se, že jí pomůžu. Podej prst, utrhnou ti ruku. Koláč jsem nakonec musela upéct sama. Ale nutno dodat, že tento lehký tvarohový koláček, nazývaný Fešák, je tak strašně primitivně jednoduchý, že tam by prostě byly čtyři ruce zcela zbytečné.

krátký rozum. Teď budu děsně chytrá, všechny seminárky napíšu pouhým mrknutím oka a zkoušku z marketingu a informační politiky složím na jedničku s hvězdičkou, dvakrát podtrženou. (Výsledky z makroekonomie a z managementu ještě nemáme, ještě si chvíli můžu hrát na děsně chytrou.)

Vyrazily jsme dneska s Žížalkou a Žížalčinou maminkou bobovat. Bobovali všichni kolem, my ale ne. Když jsme konečně dorazily do zahrad Břevnovského kláštera, kde jsou ještě spousty sněhu a docela příjemné kopečky na sáňkování s prcky, vybídly jsme Žížalku, ať se posadí na boby, že se svezeme. Avšak rázné a rozesmáté "NE" nám bylo odpovědí. Žížalce je rok a půl a "ne"

Já je miluju. Miluju ty prťavý dětičky, které s nadšením poslouchají, co jim při besedě povídáte. I za ty zmrtvělý prsty od ořezávání pastelek mi to stojí. Konečně někdo, komu se ty besedy bez výhrad líbí, očička mu září, opravdu rád poslouchá ukázky z knížek, s nadšením zpívá písničky

Taky miluješ podzimní New York? Mám chuť nakupovat školní potřeby. Poslal bych ti svazek čerstvě ořezaných tužek, kdybych znal tvou adresu...*

Jo, miluju podzim. Miluju čerstvě ořezané tužky. Miluju přípravu akcí pro děti u nás v práci.

Sobotní ráno, krátce po deváté hodině. Mráz, krásný slunečný den. Autobusové nádraží, nástupiště č. 17. Přichází dívka v modré bundě a rozpustilé modré čepici. Zimou jí modrají i rty. Přichází k zábradlí, odkládá batoh na lavičku, přešlapuje na místě a rozhlíží se. Střih. Přichází druhá postava v černé bundě a veselé pruhované čepici. První modrá čepice při pohledu na svou kolegyni ztrácí

Lektoruju knihu pro předškolní děti a pokouší se o mě mdloby. Mám pocit, že některých knih by děti skoro mohly být ušetřeny. To je tak hrozně blbý, že je to až k neuvěření. Prej si to nemám tak brát, ale když ovečka Shirley má kožich (mimochodem, řekli byste, že ovce mají kožich? Já nevím, jak se to vlastně u ovcí jmenuje, ale kožich mi zní fakt divně) tak hustý, že se do něj dá schovat velká čínská

poposedněme o jedno místo.
Bože, bože. Já jistě přijdu pozdě.
Srazte jí hlavu!

Tři věty, které jsem během cca hodiny a půl slyšela nesčetněkrát. Poznáte, odkud pocházejí?
Kdo by nepoznal? Kdo by neznal Bílého králíka, Kloboučníka, Zajíce Březňáka, uječenou Královnu a především a hlavně - Alenku. Alenku z kraje divů a za zrdcadlem.
Jo, pro tuhle bláznivou knížku

Zažila jsem dneska v práci grandiózní den. To by jeden neřekl, že i knihovnická práce může být nebezpečná a knihovnice se poměrně lehce může nevesele zranit.
Paní vedoucí dnes potřebovala něco sešít (no, něco. Nabídku pro školy, kterou jsem navrhla doplnit já. Takže si za to koneckonců můžu sama) a protože se jí nedařilo použít jednu ze sešívaček, co máme v kanceláři, požádala mě o pomoc.

V pátek jsme měli v knihovně na exkurzi třídu baletek. Holčičky tak ze šesté třídy, všechny v světlounkých mikinkách a uzounkých džínách, s vyčesanými drdůlky staženými bílou širokou gumičkou, štíhlounké jako proutek, se zády jako pravítko, doslova do dětského oddělení vtančily.

Teď jsem skoro leknutím upadla. Jdu kolem dětského koutku a tam paní v pruhovaném červenobílém tričku a zelené vestě. Vypadá přesně jak děda-vodník z Jak dostat tatínka do polepšovny. To jsou fakt fóry :-)))

Přečetla jsem včera úžasnou knihu. Tak strašně moc úžasnou, že ještě dneska jsem ji celé dopoledne hladila očima i prsty, tešila se pohledem na její nádhernou grafickou úpravu, ilustrace a znovu a znovu jsem vplouvala do textu a sem tam si kousek přečetla. Je tak strašně hezká, že ji prostě musím vecpat i na et.pise, nejen na Trosky. Znovu už ten článek psát nebudu a ty, které dětská literatura

nechci se už učit, děsně mě to otravuje a nudí, nebaví mě psát seminárky, nechci se učit strategický management, je to hrozně nudný a otravný, chci aby už byl pátek a abych měla zkoušku za sebou, nechci už studovat a učit se nějaký bláboly. Kdybych se náhodou v nějakém chorém rozpoložení mysli za rok za dva rozhodla, že chci pokračovat na FF UK, zabijte mě.
(to je moje duševní terapie,

Novinky.cz dneska perlí. Tenhle článek mě vážně dostal. Nebudu spekulovat o tom, jestli to je či není možné, k tomu nejsem dosti kompetentní. Ale ta představa, jak na mě někdo v tramvaji kejchne a já z toho přiberu dvacet kilo, ta mě značně pobavila.

nelze zařadit mezi normální myšlenkové pochody. Znáte to: učíte se, nebaví vás to a tak se snažíte vymyslet milion činností, které musíte neodkladně udělat, abyste se nemuseli učit. Když všechny ty nesmysly uvedete ve skutečnost a nezbyde vám nic jiného, než se opravdu uchýlit k té nenáviděné činnosti, sice do poznámek koukáte, ale myslíte na něco úplně jiného. Tady je jen hrstka věcí, která mě

Před tím dítětem se šťávičkou v oku není úniku. Teď tu byl zas a protože jsem nemohla utéct, byla jsem nucena si s ním povídat. Řešili jsme vysoce kriminální případ, co by se stalo, kdyby si někdo odnesl knížku, kterou si u registrace nepůjčil. (Pšijela by policie a zavžela by ho, žejo?) A říká mi paní prodavačko.
Měla bych mu založit vlastní rubriku.