O labutích

V pátek jsme měli v knihovně na exkurzi třídu baletek. Holčičky tak ze šesté třídy, všechny v světlounkých mikinkách a uzounkých džínách, s vyčesanými drdůlky staženými bílou širokou gumičkou, štíhlounké jako proutek, se zády jako pravítko, doslova do dětského oddělení vtančily. Disciplinovaně poslouchaly, přesouvaly se tiše a ladně, když už popoběhly, vypadaly jako vznášející se labutě nad Čajkovského jezerem. Radost pohledět. (Trochu jsem se v hnědé sukni a pruhovaném svetru při pohledu na ty jemné čisté téměř éterické bytosti cítila jako ošklivé káčátko :-)
Velice mě však rozesmál jeden kolega, který kolem poledne šel kolem a povídá, co že to tady ráno bylo, že si nebyl jist zda ještě spí či bdí, neboť po celé knihovně se trousily dvojice či trojice naprosto stejně vypadajících holčiček a tak nějak nevěděl, jestli je to doopravdy možné, nebo se mu to jen zdá :-)))