Na sněhu

Vyrazily jsme dneska s Žížalkou a Žížalčinou maminkou bobovat. Bobovali všichni kolem, my ale ne. Když jsme konečně dorazily do zahrad Břevnovského kláštera, kde jsou ještě spousty sněhu a docela příjemné kopečky na sáňkování s prcky, vybídly jsme Žížalku, ať se posadí na boby, že se svezeme. Avšak rázné a rozesmáté "NE" nám bylo odpovědí. Žížalce je rok a půl a "ne" je momentálně jejím nejoblíbenějším a nejpoužívanějším slovíčkem. Kopec jsme si během asi dvou hodin venku sjely přesně čtyřikrát. Jednou Žížalka se mnou, jednou s maminkou, jednou sama, jednou maminka sama. Zbytek času jsme hlavně stály a pozorovaly jiné děti, jak se krásně vozí na svých bobech, kachničky, jak běhají po tajícím ledě a loví rozmočené zbytky rohlíků, co jim tam babičky naházely a asi čtvrt hodiny jsme trávily zíráním na obřího sněhuláka, kterého Žížalka s láskou objímala a oprašovala. Ještěže už moc nemrzne :-)))
Pak Žížalka zmerčila hřiště. Hřišťáka, houpačky, klouzačky a podobné blbostičky nadevšechno miluje, proto jsem se vůbec nedivila, když si i ve sněhu chtěla hrát na pískovišti. Žížalčina maminka má ke své dceři neobyčejně krásný vztah, tak holčičce vysvětlila, že teď je všude ještě sníh a zima, ale až bude hezky zelená travička, že tam určitě přijdeme. Vždycky jsem si myslela, že maminky to takhle nahlas zdůvodňují hlavně sobě a svému okolí, protože děcko tomu stejně houby rozumí. Jojo, je vidět, že houby tomu rozumím hlavně já. Po pár desítkách metrech jsme došly k místu, kde už sníh roztával a byl tam plácek krásně zelené travičky. Žížalka se podívala postupně na trávu, na hřiště, na maminku, pusu roztáhla do širokého usměvu a s nadšením zvolala přesně jako krteček - "Jéé!" Poměrně těžko se v tu chvíli mamince vysvětlovalo, že to s tou travičkou myslela trochu jinak :-)
Po procházce si mě holky odvedly do svého doupátka, Žížalka mi se slovy "fúú" strčila hned po příchodu domů bublifuk a foukaly jsme téměř až do dna. Mé tetinkovské srdce se úplně dmulo pýchou. Šla za mnou, ne za maminkou.  A taky se ke mně už chodí pochovat, dává mi jednu pusinku za druhou, občas mi dělá malá malá, když si zapletu copánky, říká mi, že jsem "nyny" (jakože hezká!) a dělíme se spolu o všechno jídlo. Pravda, předžvýkanou soju jsem s díky odmítla, ale ožižlané sušenky, jablíčka ohřátá z dlouhého držení v dlani, oslintané brambory i masíčko a rozmačkaný Kinder mléčný řez už s přehledem zvládám. A už mi říká "teta", heč.

PS: Veselý příběh na konec: Sedím s Žížalkou doma na dece, mezi námi rozestavěný hrad z kostek, já si prohlížím jakousi makrobiotickou kuchařku pro děti, kterou si Žížalčina maminka omylem půjčila u nás v knihovně a teď se rozhodla, že s ní musí pobavit i mě. Žížalka mi soustavně cosi nabízí, nastavuji tedy dlaň a dál nevzrušeně listuju nechutnými recepty. "Teta. Na bubu. Bubu. Teta. Na bubu." ozývá se stále vedle mě. Koukám do dlaně a tam nějaké drobky. Listuju dál knížkou, mezitím si k nám přisedává Žížalčina maminka. Koukám na dlaň, co že mi to tam to dítě pořád dává, když tu náhle propuká Žížalčina maminka v hurónský smích. "Koukni na ní," zajíká se smíchy. S pohledem na Žížalku dostávám taky záchvat smíchu. Z nosíku loví "bubáky" a se slovy "bubu" mi je pokládá do dlaně :-))) Tohle dítě je prostě poklad.