Ježkovy zrady, igels Augen, hedgehog´s eyes... Lidi, já se tak strašně nudím, že asi brzo zahynu. Můžete mi někdo napsat? Tady je strašná nudáááá. Tak mrtvo jsme v práci snad ještě neměli. Ani jíst mi nechutná, ani pít mi nechutná... a ani to čtení mě dneska nebaví. Ještě hodinu, to mě asi zabije.

Doslovný přepis současného dění v dětském koutku. Vypravěčkou je tak čtyřletá holčička:
Naodili se dva medídci v pondělí ve cináct vecel. Měli to uděláno uvazeno. Maminka zekla, svacina. Uhadnete, kdo ji uvazil? Maminkááá.
Byla noc a maminka tech deti zikala: us je noc. Ulozila je do postýlky, ty děti. To je konec. To byla pohádka po moc hodné děti.

Já je miluju. Miluju ty prťavý dětičky, které s nadšením poslouchají, co jim při besedě povídáte. I za ty zmrtvělý prsty od ořezávání pastelek mi to stojí. Konečně někdo, komu se ty besedy bez výhrad líbí, očička mu září, opravdu rád poslouchá ukázky z knížek, s nadšením zpívá písničky

Taky miluješ podzimní New York? Mám chuť nakupovat školní potřeby. Poslal bych ti svazek čerstvě ořezaných tužek, kdybych znal tvou adresu...*

Jo, miluju podzim. Miluju čerstvě ořezané tužky. Miluju přípravu akcí pro děti u nás v práci.

Lektoruju knihu pro předškolní děti a pokouší se o mě mdloby. Mám pocit, že některých knih by děti skoro mohly být ušetřeny. To je tak hrozně blbý, že je to až k neuvěření. Prej si to nemám tak brát, ale když ovečka Shirley má kožich (mimochodem, řekli byste, že ovce mají kožich? Já nevím, jak se to vlastně u ovcí jmenuje, ale kožich mi zní fakt divně) tak hustý, že se do něj dá schovat velká čínská

Zažila jsem dneska v práci grandiózní den. To by jeden neřekl, že i knihovnická práce může být nebezpečná a knihovnice se poměrně lehce může nevesele zranit.
Paní vedoucí dnes potřebovala něco sešít (no, něco. Nabídku pro školy, kterou jsem navrhla doplnit já. Takže si za to koneckonců můžu sama) a protože se jí nedařilo použít jednu ze sešívaček, co máme v kanceláři, požádala mě o pomoc.

V pátek jsme měli v knihovně na exkurzi třídu baletek. Holčičky tak ze šesté třídy, všechny v světlounkých mikinkách a uzounkých džínách, s vyčesanými drdůlky staženými bílou širokou gumičkou, štíhlounké jako proutek, se zády jako pravítko, doslova do dětského oddělení vtančily.

Teď jsem skoro leknutím upadla. Jdu kolem dětského koutku a tam paní v pruhovaném červenobílém tričku a zelené vestě. Vypadá přesně jak děda-vodník z Jak dostat tatínka do polepšovny. To jsou fakt fóry :-)))

Před tím dítětem se šťávičkou v oku není úniku. Teď tu byl zas a protože jsem nemohla utéct, byla jsem nucena si s ním povídat. Řešili jsme vysoce kriminální případ, co by se stalo, kdyby si někdo odnesl knížku, kterou si u registrace nepůjčil. (Pšijela by policie a zavžela by ho, žejo?) A říká mi paní prodavačko.
Měla bych mu založit vlastní rubriku.

Sama tomu nemůžu uvěřit, ale asi dospívám. Nebo se minimálně přestávám naivně usmívat nad skvělým místem kde pracuju a začíná mě štvát bordel, který tu místy vládne. To, že je půlka knížek jinde než by být měla mě sice štve, ale to je tak vše, co s tím můžu udělat. Obvykle to totiž rozhazují čtenáři a ne zaměstnanci a protože jsme tu pro čtenáře, prostě se musíme smířit s tím, že po nich tu a tam