Cha. Už vím, jak si zařídit, abych si trochu vydechla.

Máš na blogu něco nového, co bych si mohl přečíst? ptal se mě tuhle můj Nejmilejší.
Nejspíš ne, vůbec nemám na blog čas, tvářila jsem se upracovaně.
Protože si musíš udělat čas na mě, žejo? usmíval se tak, že jsem seminárku musela odsunout zas o pár minut dál.

Takže proto... :-)

Klidné vánoční svátky a v novém roce spoustu šťastných vloček milým muminkům, dryádám, ovesným vločkám, koblihám, vlčicím, bezvadným matkám i macechám jedno až čtyřnásobným, sečtělým otcům, shopaholickým blondýnkám, plačícím studentkám, které studium baví i otravuje, oblíbeným knihovníkům z naší i cizích knihoven a všem dalším, kteří se sem doklikali.

Zatraceně to je ale smutný předvánoční období. O víkendu zemřel Václav Havel, teď čtu, že svůj boj s rakovinou dnes ráno prohrála Hana Andronikova. Považovala jsem ji za jednu z nejlepších současných českých spisovatelek. Sedím v práci, v uších mi zní Neckářova Půlnoční a brečím.

Někam se mi ztratil podzim, nepotkali jste ho? Srazila jsem se ráno s kalendářem a jsem v šoku. To už je dneska fakt Lucie? A kdy byla Barbora? Proč nemám barborky? Kdy byl Mikuláš? Proč jsem ani jednoho nepotkala?

Měla bych pracovat, ale venku je pošmourno, v hrnku mi stydne čaj a já si čtu Skácela. Je mi z něj tak krásně smutně, že klidně i ten čaj nechám vystydnout a práci odložím. Protože kdo by si nechtěl číst něco tak pěknýho...

To bylo dávno, dávno, dávno
a tenkrát dávno svět se dělil
na lidi,
kteří jen tak byli,
a potom ještě na anděly.

Začátek listopadu, příjemné teplo, sluníčko a barevné listí, krása veliká. Potřebujeme do práce na čtení pro mrňousky podzimní listí, i naordinovala jsem mému Milému nedělní procházku do Stromovky. Kdybych tušila, jak bude nadšen, možná jsem ani nemusela strávit celý den hledáním a lokalizací stromovkových kešek bez navigace; bylo pěkně i bez nich, stejně jsme je nenašli.

"Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli," přistane mi občas ve Facebookové poště, v mailu, v sms.

Zas jsem poránu slyšela hudrat dvě postarší paní v tramvaji. Haranti s taškama, smradi malý, překážej, řvou, dělaj bordel.

Ráno jsem se na záchodě potkala s rybičkami. Mžourala jsem si na ně chvilku bez brýlí, jak si tam plují a sama pak odplula do koupelny. Jedna tam právě zaplouvala pod pračku. Až cestou do práce - po probuzení - mi došlo, že to asi nebudou pohádkové rybičky, které mi obveselují ráno, ale spíš nějaký hmyz.