Et | ET píše

Udělala jsem další zkoušku na áčko a nedokážu se z toho nějak radovat. Místo abych zářila štěstím jako sluníčko, poslouchám Radůzino Jednou to pomine, Nohavicovo Peklo a Ráj a je mi hrozně smutno. Je na mě tady na světě zas nějak moc složito a nevím kudy kam. Chápu, že ne vždy může vyjít všecko tak jak chceme, otázkou však je, proč to nemůže vyjít aspoň někdy...
No, nemůžu mít všechno, že? V práci se mi líbí, ve škole se mi daří, mám prima rodinu a kamarády... vlastně bych mohla být spokojená. To je asi taková lidská přirozenost, chtít pořád víc...

Vážení, já se tak strašně válím smíchy při skype chatu se sestřenkou, autorkou předchozího vtipu a několika nesmyslných komentářů, že sem musím zkopírovat kus naší diskuze.
Úryvku předchází pročítání starších příspěvků na tomto blogu:


[1:20:45] Lienočka: ja som sa tu nejak zacitala
[1:20:55] Lienočka:

Dva mladí Slováci u dveří, v narvaném metru na ně nevidím, ale jsou k nepřeslechnutí. Téma: Cestování se zvířaty:

Pes, mačka a fretka musia mať pas, keď chcú cestovať, chapeš?
Papagaj? Nie.
Korytnačka? Nie.
Pes, mačka a fretka áno.

Na eskalátorech jsem potkala Aknezob, tak jsme rozebíraly pas takové fretky. Podle mě ta zvířata vypadají všechna stejně,

... otevřu mail a tam výsledky další zkoušky. Tentokráte Arts marketing, na B+. Jsem úplně nejvíc strašně moc happy a začínám opět uvažovat, že bych tu FF UK mohla příští rok zkusit. Ale pššššt, tohle neříkejte Pacholíčkovi, nebo s ním nebude k vydržení :-)

Bylo nebylo. Za devadesátero regály a sedmi sty tisíci knih rozkládá se nevelká kancelář. V té kanceláři od pondělí do pátku a občas i v sobotu tráví část své pracovní doby dvě knihovnice. Jsou jedna praštěnější než druhá, ale ta druhá možná trošku víc než první. Vezměme vyprávění pěkně od začátku...
Jsou tomu již jistě dva měsíce, kdy si Aknezob koupila lístek na vytoužené představení do

hulákal právě chlapeček v dětském koutku, seskakujíc z jedné z polic, v nichž jsou uložena leporela. Věk tak pět let. Čím je ti rodiče krmí? Já v pěti letech znala tak říši Pohádkovou za sedmero horami a sedmero řekami, maximálně les Řáholec.

Dvě vedle sedící dívky středoškolského věku probírají přítele té první z nich. První vypráví druhé řadu veselých i obyčejných historek společného soužití s oním broučkem. Druhá dívka té první chválí přítelův vzhled. První zasněně hledí z okénka metra do hloubi tunelu a praví: "Jo, on je hezoučkej. Jen kdyby nebyl feťák..."

Přestože jsem seděla vedle, neubránila jsem se a onu památnou větu si zapsala na noviny. Jsou zážitky, které by neměly upadnout v zapomnění.

Víte co je k vzteku? Když v jednom povídacím místě na jednom nejmenovaném webu vidíte, že máte nový vzkaz a nemůžete si ho přečíst, protože onen web právě přestal pracovat. Já chci po dnešní námaze konec pohádky!!!

Hledala jsem tuhle k jedné plánované akci v knihovně na interentu nějaké hodně známé obrazy. Nějaká klasická díla, která znají už děti na základce, třeba něco maličko vědí i o jejich autorech, prostě díla, která jsou jim alespoň trošku známá. To byste nevěřili, co na vás z Googlu vyskočí. Našla jsem tolik různých parodií známých obrazů, že jsem si je  asi po deseti minutách prohlížení začala

Je to k neuvěření, ale tento víkend se nám podařil jeden z nemnoha výletů, kdy bylo teplo, slunečno a krásno. Bohužel trochu oparovo a nejasno, takže z vrchů nebylo vidno do údolí, ale kdo by si nechal kazit náladu takovými detaily.
Vydali jsme se ze Zdic na Točník a Žebrák. Plán původní trasy čítal asi dvacet kilometrů, což jsme asi v třetině cesty zavrhli jako nemožné, jelikož první čtyři