Et | O divadle a houpačkách

Mám prý být na sebe milejší, tak se vedle učení a práce snažím myslet na něco hezkého. Je mi z toho spíš neveselo, ale jeden pěkný zážitek bych měla.
To jsme vám takhle vyrazili s tou knihovnickou bandou do divadla. Sice tomu předcházely nějaké zmatky s lístky (někdo nemohl, šla jsem já, pak zas někdo nemohl a měla jsem místo něj jít já, jenže už jsem šla místo toho prvního někoho, takže ten druhý někdo nakonec musel moci jít... no prostě to bylo náročné), ale zvládli jsme to.
Králíček nás vytáhl na Sarabandu. Už loni na podzim jsem docela našla zálibu ve filmech Ingmara Bergmana a toto byl též zážitek. Fantasticky odehrané představení s výborným scénářem a perfektním hereckým obsazením, tomu prostě není co vytknout.
Po představení jsme se zdrželi v divadelní kavárně, popili něco tamního vína a džusu, pojedli Aknezobčiných koláčů, pozorovali zvířectvo kolem a popichovali všechny kolem sebe v kruhu knihovnickém. Na přetřes se dostaly mé oblíbené příběhy jak byla Aknezobka s Pacholíčkem na Moravě, Králíček analyzoval mé sny o bosých nohou (vida, zapomněla jsem si najít v knihovně snář. Prý to něco znamená, ale Králíček nevěděl přesně co), Muminek nám vyprávěl veselou příhodu jak doprovázel cizího opilce domů a vůbec to byl zajímavý hovor. Asi za pět minut dvanáct se většina zúčastněných zhrozila, že nám frnke poslední metro, nenechali nás s Pacholíčkem ani dopít a následoval úprk na Staroměstskou. Maraton Starým Městem nám zpestřil Pacholíček svým ladným saltem na kočičích hlavách, což vypadalo tak strašlivě, že jsem myslela, že už se nikdy nezvedne.
V metru jsme se ovšem shodli, že noc je ještě mladá a je třeba pokračovat dále. Králíček vázán slibem splnit jeden nejmenovaný úkol se sice vzpíral, ale rozhodli jsme za něj, že to můžeme udělat cestou všichni společně (nic nemravného, vážení!) a pak pokračovat dále. Původní úkol jsme splnili na 100%, novým úkolem bylo vymyslet kam půjdeme. Popelka nejlíp ví, že nejlepší je nic si nepřát a čekat, co vám cvrkne cestou do nosu. Nám cvrnklo do nosu dětské hriště. S Aknezob jsme na něj v dálce toužebně hleděly, ovšem stačil společný povzdech kdyby tam tak byly houpačky a už jsme ruku v ruce letěly obhlédnout terén. Pánové vzadu sice chvíli na náš účet brblali, ale než jsme stihly oběhnout hřišťátko a najít dvířka, skákali už přes plot z druhé strany. Pak už následovalo jen asi hodinové houpání na kachničkách na vodě, o kterých kluci tvrdili, že jsou letadlo,  klouzání na skluzavce, která byla zhruba tak stejně dlouhá jako naše nohy, Králíček s Muminkem si postavili nějaký ten hrad z písku a všichni tři svorně zkoušeli udržet balanc na podivně vyhlížející vratké věci na pružinách. Když jsme usoudili, že by bylo vhodné opustit dětské pískoviště a začít se chovat jako dospělí, objevil Králíček fontánku a pokoušel se nás zmáčet miniaturním proudem, který dosáhl sotva na metr. Nepodařilo se. Pak už následovalo jen bloudění po Praze, hledání něčeho otevřeného, kam by se dalo zajít, což se také nezdařilo a tak jsme se kolem půl třetí dohodli, že už je asi opravdu čas rozprchnout se do svých pelíšků.
Mám pocit, že takhle ten příběh moc vesele nepůsobí, ale ten večer a tu noc bylo opravdu hodně veselo a přijít na veselejší myšlenky byl hlavní cíl, tož tak... :)