Každý den na konci provozní doby se s čtenáři naší knihovny loučí předpřipravený nahraný hlas děkující jim za návštěvu a těšící se na shledanou.
Po tomto hlášení jsem včera s polohlasným "Nazdar" vypla počítač. Když mě někdo pozdraví, tak odpovím, nebo ne?
Fakt nevím, co na tom kolegyně tak pobavilo, že se tomu smály ještě cestou na metro.

Právě mě jedna žadatelka o Opencard seřvala, že si včera u nás podala žádost, zapomněla tam zaškrtnout aplikaci dopravní odbavovací systém, jakože chce tu kartičku využívat i jako legitku na MHD, my jsme jí to nezkontrolovali a ona to tam teď nemá zaškrtnutý. Kvůli nám. To snad není možný, dospělá ženská a já můžu za to, že neumí číst a psát? Jinej chytrák mě zas vraždil pohledem, když jsem po

Tak a je to tady. To mám z toho, že mě to v práci baví. Teda já nevím, čím to je, možná, že to vzešlo nějakým losem nebo škodolibostí někoho shora nebo co my víme. O co jde? O tu debilní Opencard. Jak jistě všichni Pražané vědí, tuto báječnou kartičku, která zatím téměř k ničemu neslouží, vydává

Skoro jsem dnes zhynula. V dětském koutku se zhruba na čtyři hodiny usadila maminka s malým, asi čtyřletým chlapečkem. Na první pohled andílek, blonďaté kurdnaté vlásky, modrá očička, poletoval po koberci jen v ponožkách a vypadal naprosto sladce. Záhy jsem téměř začala litovat, že nevyšel Šárčin plán s gilotinou v hradbě dětského koutku*. Chlapeček mi co deset minut chodil sdělovat životní moudra

Mám hroznou chuť jít do kina na Lissi a nikdo nechce jít se mnou. Kamarádky to nebere a pro chlapy to asi zrovna není. I když nevím, jaké filmy pro chlapy jsou, protože když jsem mému expříteli navrhovala jakýkoliv film, nikdy se mu to nezdálo. Ačkoliv to nemuselo být dáno

Nadpis zní dramaticky, ale úterní situace se konci světa opravdu blížila. Končí nám totiž prázdniny. Tedy ne nám, my pracujeme stále až do umdlení :-), ale dětem. A s koncem prázdnin končily i výpůjční lhůty. Konkrétně asi 16 a půl tisícům knížek. Ráno jsem nevěřila vlastním očím, když jsem spatřila

Když jsem dnes ráno přišla do práce, myslela jsem, že mě trefí. V uplynulých čtrnácti dnech v době uzavření knihovny jsme s kolegyněmi nedělaly v podstatě nic jiného než uklízely, uklízely a uklízely. Největší část dnů nám zabralo umývání polic. Samozřejmě jsme musely vytahat ven všechny knihy, vydrbat regály do původní barvy a zbavit je různých nechutných nánosů, vytřít dosucha a opět stokilové

Já ano. Tedy ještě donedávna jsem ji milovala, teď už trošku méně, ale pořád ji mám ráda. Dřív jsem si jimi ráda listovala a cítila všechny ty příjemné vůně, teď se mi k tomu příjemnu už mísí pocit špíny, mastných prstů a blešek, ale stále si jimi listuju s oblibou. Kdy nastal ten zlom? V podstatě přesně

Dneska jsem měla fakt den D. Asi zas byly nějaký erekce nas Slunci, jak zaznělo v jednom českém filmu.
Začalo to úplným ranním zmražením mozku při mytí vlasů. Máme totiž už týden letní odstávku teplé vody a jestli něco nesnáším skoro stejně jako ohryzané nehty, tak jsou to mastné vlasy. Pokud mám tu možnost, myju je denně.
Nejvtipnější část dne přišla v práci kolem poledního.