Tak a je to tady. To mám z toho, že mě to v práci baví. Teda já nevím, čím to je, možná, že to vzešlo nějakým losem nebo škodolibostí někoho shora nebo co my víme. O co jde? O tu debilní Opencard. Jak jistě všichni Pražané vědí, tuto báječnou kartičku, která zatím téměř k ničemu neslouží, vydává i Městská knihovna. A co bychom to byli za Ústřední pobočku, kdybychom Opencard nevydávali taky, žejo. Minulý týden jsme absolvovali čtyřhodinové školení, do které kolonky se vpisuje jméno, kam příjmení, v jakém tvaru musí být uvedeno datum narození a že fotku máme přilepit lepidlem a ne čárovým kódem, protože je pořeba fotku oskenovat a ne každému by se líbilo mít místo krku černobílý plůtek. Až do dneška jsme všichni jen tiše litovali pracovníky Infornačního centra, na které ta hrůznost padla a sbírají žádosti. A ejhle, co se nepřihodilo. Fronty jsou nekonečné, v Infu nestíhají, potřebují pomoc i z jiných úseků. Byla jsem vybrána za vhodnou osobu. Od příštího týdne trávíme se Šárkou a paní vedoucí část pracovní doby kontrolou vyplněných žádostí a vypisováním milionu formulářů. Protože to není jen tak jednoduché, shromáždit žádosti. Firma na to má speciální protokoly a u každé osoby je třeba udělat asi milion úkonů, aby se to pokud možno co nejdéle zdrželo a fronty se nám táhly až po schodišti. No prostě mám velikánskou radost a už se v pondělí moc těším do práce.
