Ať žije zbytečná práce

Když jsem dnes ráno přišla do práce, myslela jsem, že mě trefí. V uplynulých čtrnácti dnech v době uzavření knihovny jsme s kolegyněmi nedělaly v podstatě nic jiného než uklízely, uklízely a uklízely. Největší část dnů nám zabralo umývání polic. Samozřejmě jsme musely vytahat ven všechny knihy, vydrbat regály do původní barvy a zbavit je různých nechutných nánosů, vytřít dosucha a opět stokilové knihy narovnat zpět. Já jsem si na svých dávala opravdu záležet. Police se jen leskly, knihy stály rovně jak vojáci, detailně seřazené podle abecedy. Prostě knihovna jako z cukru. Ještě v pátek odpoledne.
V sobotu probíhaly dokončovací práce na dětském koutku. Páni řemeslníci si tam donesli nějaké monstrum, jakousi řezací mašinu, se kterou se jali čtvrtit kousky překližky. Pravděpodobně tam museli nařezat půlku klánovického lesa, protože když jsme dnes ráno přišly do práce, všechno leželo pod tlustým nánosem jemňoulinkého prachu z rozřezaného dřeva. Všechno, doslova všechno. Podlaha, knihy, police, počítače, okenní parapety, radiátory, stolky a židličky, prostě celé dětské oddělení... V takové chvíli člověk neví, jestli se má smát nebo brečet. My jsme zvolily mírně hysterický smích, popadly kýble, hadry, vysavače a vlhčené ubrousky na počítač, které už vyschly tak před dvěma lety a daly se do úklidu nanovo.

Ale došlo i na zážitky veselejší. Lektorovala jsem otřesné pohádkové knihy z Ottova nakladatelství, Popelku a Krásku a Zvíře. Příšerně nevkusně kýčovité ilustrace pominu, takovými se dnes pyšní polovina produkce pro děti ("Ruce bych tomu autorovi usekla", komentovala to jedna má milá kolegyně :-)) Daleko hrozivější je totiž forma té milé knížečky. Jde o leporelo s puzzle, doplněné navíc zvukovou lištou. Ke každé dvoustránce patří jedno tlačítko se zvukem vztahující se k dané části příběhu. Pustila jsem si všechny z Krásky a Zvířete a jedno z Popelky. Kancelář řvala smíchy. To nejde popsat, to se prostě musí slyšet.
Pro ilustraci: V textu je něco jako "Kráska seděla na náměstí u kašny a četla si. Přitom poslouchala zpěv ptáků a smích dětí." ... "Chceš slyšet zpěv ptáků a smích dětí? Stiskni tlačítko." Když stisknete tlačítko hnusné dívenky v růžových šatičkách u kašny, ozve se: Chchchrrr chchchrrrr chchchrrrr (zvuk kašny), pípípípí pípí pípípípí pí (zpěv ptáků), haha hehe hihi (smích dětí). V tomto sledu. Ne že by se zvuky mísily. To už by asi bylo příliš technicky náročné, smíchat tři zvuky dohromady. Prostě jak kdyby děti byly dementní a neuměly si představit jak zpívají ptáci nebo jak se ony samy smějí. Tohle je na mě prostě moc. Ale pobavila jsem se, uznávám.

A jedno úsměvné dětské uvažování na závěr. Byla u nás dcera naší známé, Luisinka. Vyzvedávala ji starší sestra, kterou ta malá strašně ráda poučuje. Sestra mi líčila, jak byla o víkendu s kolegou na výletě na Kokoříně. A Luisince zazářily oči a vítězoslavně vyhrkla: "Neříká se Kokořín ale Okořín, Karolíno!" :-)