Zázrak? Ty umí jen Ferda Mravenec. Kouzlo? Chybí mi stříbrná hůlka a andělská křidélka. Zásah typu Deus Ex Machina? Nejsme v antice. Přesto jsem pravděpodobně v nějaký nadpřirozený jev doufala, jinak by mi teď nebylo tak prímově jak mi je. Proč všichni kolem mě vidí věci realisticky, jen já to neumím?
Knihovnou se trousí poslední opozdilci, lačnící po nějaké té knize na prázdniny

V komentářích pátečního článku si Aknezobka postěžovala, že se cítí opomíjená. Tak aby jí to nebylo líto, hned si rýpnu i do ní. Objevila jsem super blog věnovaný jen a pouze našemu milovanému Garfieldovi. Pár stripů jsem si prohlédla a tenhle prostě nešel nezveřejnit. Jen jsem na něj narazila, hned jsem si na výše jmenovanou kamarádku

Mám poměrně dost ráda černý humor. Dnes jsem si vzpomněla na jeden komiksový strip z Cyanide and Happiness a dala jsem si tu práci a našla ho. Je sice celkem krutý, ale dost jsem se u něj zasmála. Poprvé asi před rokem a půl, od té doby ještě několikrát a dnes znovu.

Právě lektoruju knihu Miloše Kratochvíla Čaroděj z nafukovacího stromu. Jde o knižní zpracování večerníčkových příběhů, které nedávno vysílala Česká televize.

Tento příspěvek určitě neměl být převážně nevážný a už vůbec ne veselý. Mám pocit, že současný stav bych mohla shrnout do jedné věty. Nastal čas pro vážný rozhovor. Převážně vážný, chvílemi by mohl být i nevážný. Zda bude veselý, to se uvidí. Ale už je vážně čas...

dneska v metru paní, která měla na sobě jen vestu a pod ní tenounký svetřík. Možná to tenoulinké cosi bylo spíš pouhé tričko s dlouhým rukávem. Přistoupila na Pankráci, došla k sedačce kousek proti mně a místo aby si sedla, postavila se proti oknu jako k zrcadlu a vytáhla z igelitky pletený svetr. Myslela jsem si, že si ho jde obléknout, což by při dnešním jednom stupni bylo více než logické. Převezla

jsem obcházela kolem lednice a nakukovala, co bych si tak dala k večeři. Naklonila jsem jednu mističku, abych zjistila, co že se v ní skrývá. Okurkový salát tam byl. Miska byla dost plná. Tak jsem aspon umyla lednici, no.

si dneska skočit uříznout nějakou větev. Ze svatby tudíž příští rok nic nebude, což mě ostatně nijak zvlášť nepřekvapuje. Na druhou stranu by to některé čtenáře mého blogu mohlo uklidnit. Ne všechno co plácám, potřebuji uskutečnit hned, teď a okamžitě :-)

Uložila jsem si dneska za úkol sehnat vánoční dárek pro devítiletou holčičku. Sehnat. To znamená přijít do obchodu a po deseti minutách nudného očumování neodejít se slovy, že jsou všude otravný lidi, je tam vedro, nic pěknýho nemaj a už mě to tam nebaví, ale doopravdy si z obchodu něco odnést (po zaplacení, samozřejmě, pro ty, kteří by mě chtěli chytat za slovo).
Jsem dětská knihovnice a

Dneska za námi byla v práci kolegyně se svými dětmi. Má čtyřletou strašně roztomilou holčičku a myslím že sedmi nebo osmiletého chlapečka. Lidi, ten kluk je tak krásnej, že jsem jeho mamince oznámila, zda by mě chtěla za snachu, že si na něj asi počkám :) Aknezobka mi stejně říká, že bych měla nejdřív sama dospět a teprve pak si nějaký děti pořizovat. Třeba než malej vyroste, podaří se mi dospět. Jen mě trochu děsí, že než dospěje M., budu se už já nejspíš blížit k přechodu.

Tak nějak se to říkávalo, ne? Asi to už dnes neplatí.
V prvé řadě bych chtěla podotknout, že jsem ve své podstatě vlastně hrozně tolerantní a trpělivý člověk a máloco mě dokáže výrazně vytočit. Fotbalový trénink batolátek okopávajících své nové botičky při nárazech do předních lavic mě nechává chladnou, stejně jako jejich občasné výkřiky, pláč nebo šťastný smích. Přeci maminky nebudou kvůli