krátký rozum. Teď budu děsně chytrá, všechny seminárky napíšu pouhým mrknutím oka a zkoušku z marketingu a informační politiky složím na jedničku s hvězdičkou, dvakrát podtrženou. (Výsledky z makroekonomie a z managementu ještě nemáme, ještě si chvíli můžu hrát na děsně chytrou.)

Vyrazily jsme dneska s Žížalkou a Žížalčinou maminkou bobovat. Bobovali všichni kolem, my ale ne. Když jsme konečně dorazily do zahrad Břevnovského kláštera, kde jsou ještě spousty sněhu a docela příjemné kopečky na sáňkování s prcky, vybídly jsme Žížalku, ať se posadí na boby, že se svezeme. Avšak rázné a rozesmáté "NE" nám bylo odpovědí. Žížalce je rok a půl a "ne"

Novinky.cz dneska perlí. Tenhle článek mě vážně dostal. Nebudu spekulovat o tom, jestli to je či není možné, k tomu nejsem dosti kompetentní. Ale ta představa, jak na mě někdo v tramvaji kejchne a já z toho přiberu dvacet kilo, ta mě značně pobavila.

Aknezob má virtuální dítě. Teda spíš my dvě spolu máme virtuální dítě, ale ten název je Aknezobčin nápad. A zdá se, že brzy mu přibude nevlastní sourozenec. Jak včera Aknezobka poznamenala,  jsem totiž údajně virtuálně těhotná. Kdybyste náhodou netušili, jak se virtuální těhotenství projevuje, je to zcela jednoduché.

Sedím si takhle ve třičtvrtě na dvanáct u počítače, snažím se pochopit jakousi analýzu TOPSIS, jejíž vzorečky se skládají ze zlomků obsahujících v čitateli písmenka s horními i dolními indexy, ve jmenovateli totéž, ale ještě odmocněnou sumou umocněnou na druhou (vypadá to nepochopitelně, ale je to tak), když tu se ozve:

Už vám někdy někdo řekl, že vás má moc rád a že jste báječní? Jen tak? Z ničehož nic, bez toho, aby něco potřeboval nebo aby k tomu měl nějaký konkrétní důvod? Jednoho to moc potěší, hrozně moc. Ještě ve sprše jsem se usmívala. Děkuju.

Nebo ne, ještě chvíli vás budu napínat. Ale hodím sem malinkou nápovědu v podobě zvukové ukázky. Třeba se pak už rozsvítí nejen modrým, ale i červeným a žlutým :)

Otázka pro ty, kteří mě osobně znají. Když se potkáme, vidíte mě? Slyšíte mě? Občas mám pocit, jako bych snad chodila zabalená v tom prastarém plášti Jamese Pottera. Jdu knihovnou, pozdravím všechny které potkám (kolegy, ne čtenáře) a odpoví mi sotva půlka. Tak půlka z těch co neodpoví se ještě otočí, podívá se, kdo že je to zdraví a otočí hlavu zpět. Mlčeti zlato, asi. A tenhle týden mě už asi potřetí skříply dveře v Tescu. Naposled dneska odpoledne, na koleni mám modřinu jak kráva. 

hádej, na co Hanka skočí!
Na slepičku, na koníčka,
nebo vleze do autíčka?
Div jí nevypadnou oči.
Nech ji vybrat, kolotoči!*

Taky mám lehký pocit, jako bych seděla s Hankou na kolotoči. Sice to není zrovna ideální situace, nu ale co už. Jen doufám, že se mi z toho nezamotá hlava ;-)


*Z knížky Hrajeme si celý den - napsal František Hrubín, ilustrovala Helena Zmatlíková, vydal Albatros

 

Dnes, 10. ledna, jsem ochutnala první bonbon z kolekce letošních, resp. loňských Vánoc. Maminka nám v dobré víře koupila krásně vypadající dětskou kolekci od Orionu, protože i ve svých 24 a 22 letech jsme stále její malé holčičky. Sestra teda už během Vánoc, když bonbonky olupovala ze stromečku říkala, že jsou hnusný, ale vzhledem k tomu, že ten večer nakousla asi pět různých druhů sladkostí