Šla jsem si dneska koupit zimní boty s kožíškem, manšestráky a džíny.
Nemám ani boty ani kalhoty.
Mám tři knihy a dva vánoční dárky.
Nemám sedm stovek.

V souvislosti s tématy minulých týdnů na spřátelených blozích - holky, kde koupit zimní boty s kožichem, fakt, ale opravdu teplý, aby se hodily i trochu k sukni, ale nemusí to být nutně elegantní kozačky a aby měly neklouzací podrážku? Jdu do černých, hnědých, červených, oranžových, šedých, to je jedno, hlavně když budou teplý! A pokud možno aby stály tak do dvou tisíc. Já jsem teda dneska jedny celkem pěkný a báječně teplounký potkala, ale 3.600 už se mi zdá na pražskou zimu celkem dost.

Dobrý den, kde tady máte knížky?

Trochu jsem se dnes díky Eithné rozčilovala nad tím, jak to u nás v práci funguje. Připletl se mi k tomu Pacholíček a schytal to za celé vedení.

Po sto tisíci letech jsem zas dneska byla chvilku aktivní na Facebooku a připadla jsem na zajímavou myšlenku. Jak se dřív psalo bez smajlíků? Taky někdy při psaní pochybujete, jestli dotyčný adresát pochopí, jak to myslíte a pro jistotu přidáte smajlík? Že není samo o sobě dost vypovídající "Dneska mám den pod psa", že je za něj potřeba hodit ještě smutného mračíka? (mračík © by Muminek, smajlík se pro zamračeného nehodí). Přemýšlíte o tom, jestli zrovna teď smajla použít, nebo je tam flákáte automaticky? Když si po sobě čtete nějaký delší text, umazáváte je? (Já pravidelně, v mailech jich před odesláním 2/3 odstraním). Používáte je i v komunikaci s cizími lidmi, v nějaké formálnější diskuzi, s autoritami?
Rozhodla jsem se testovat sama sebe. V blogových komentářích se jim asi neubráním, ale chci vyzkoušet bezsmajlíkové psaní v mailech a na FB (tam to ostatně nebude těžké, když tam téměř nic nepíšu).
Zajímalo by mě, jak by reagovali všichni kolem, kdybych je přestala používat úplně (Jakože bych to stejně nezvládla)

Jo, a výhledově další sebezkoumání se bude týkat psaní v závorkách. Zvládnu vypouštět závorkové vsuvky, kam umisťuji své zrovna běžící myšlenky? (Těžko, to mám zrovna hodně ráda)

Spustily jsme s Aknezob od letoška nový program pro prťata v knihovně. Jednou měsíčně si dopoledne čteme s těmi nejmenšími, tak tříleťáčky, z obrázkových knížek, hrajeme si a vyrábíme. Tedy, snažím se číst. Děti mi to trochu kazí a pořád mi do toho skáčou, ale v tom je právě to kouzlo, že jedno leporelo o pár řádcích čtete třeba patnáct minut a na každém obrázku najdete asi milion detailů, protože děti nutně potřebují vědět, proč je teď Jabloňka smutná, jestli si Martínek ven musel vzít i tepláky a proč ten protivnej vítr shodil jedno jablíčko. Takže místo čtení si spíš povídáme, já se jich pořád na něco ptám a je to hrozně baví. Dneska jsem z našeho milého dopoledne ale vyšla trochu... mno... prostě... škoda slov :-))

aneb když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi

... Marek Eben, víme? Mám ho totiž ve zvláštní oblibě, víme? Víme, že... Já vím, že víme. Ale stejně vám to potřebuju říct znovu. Tohle jsem u něj našla ve Wikicitátech. Jako obvykle nesmírně moudré a vtipné. Ostatně jako celý Marek Eben.

"Možná, že puberta je jeden z nástrojů, jak příroda pečuje o lidský rod, aby nevyhynul. Protože člověk by asi nikdy dobrovolně neopustil to bezpečí vlastní rodiny, kde je o něj postaráno milujícími rodiči a rodiče by asi těžko přenesli přes srdce, že to rozkošné a bezproblémové dítě najednou odchází. Ale pak přijde spásná puberta a z toho rozkošného dítěte se stane nesnesitelný jedinec, který opovrhuje svými rodiči, jejich hudbou, jejich oblečením, jejich životním stylem, takže nakonec jednou, když praští dveřmi a odejde, rodiče to jakž takž přežijí. Co je zajímavé, že hned venku na toho nesnesitelného jedince čeká jiný nesnesitelný jedinec, ovšem opačného pohlaví, který také před chvílí někde praštil dveřmi a ti dva nesnesitelní pocítí k sobě tak neuvěřitelnou náklonnost, že spojí své životy a stanou se z nich ti báječní milující rodiče, od kterých by žádné dítě neodešlo, nebýt puberty. Je to podle mě velmi rozumné, a co příroda dělá, dobře dělá."

Nezvykle pěkný náhled na pubertu, že?

O tom, co měl být do přírody a v přírodě jsme byli deset minut

První ranní e-mail tohoto týdne:



Člověku to hned rozjasní den.

...a podle toho jak je stavěna ta věta, myslím že píšou mi slušní tohoto světa...

 

A ten dortový článek si můžete přečíst tady

Holky, přemluvily jste mě. Kašlu na studium, je pátek, půl dvanáctý v noci, ideální čas začít psát článek o výletu, který se uskutečnil před dvěma týdny nebo kdy vlastně, jehož nejintenzivnější zážitky nezaznamenány jistě uplynuly v nenávratno.

Pobývala jsem tento týden stážovitě na jiné pobočce naší knihovny. O zážitcích psát nebudu, bylo to náročné a dalo by se to přirovnat k hození neplavce do vody, ale to neva, zvládla jsem to. Nejlepší byl závěr. Minutu před sedmou chodila tamní knihovnice po celém dospěláckém oddělení, nakukovala do všech rohů a halekala: Zavíráme knihovnůůů. Jestli je ještě někdo tady, má smůlůůů. Bude dneska spát pod regálééém. V noci se tu vypíná světlo, teplo a vodááá. Zavírámééé!
Daleko lepší, než to naše formální upozorňování a loučení se s čtenáři rozhlasem.

Moc ráda bych vám napsala o tom, jak jsme si byli vyplivat plíce v Jizerkách, o nejdivnějším výletě do přírody, kdy jsme byli v přírodě asi tak deset minut, o vtipných čtenářských hláškách a velmi nevtipném dění v zákulisí knihovny, o duchovi, kachnách a elektrárnách na deskohrátkách, o znovuobjevené hře, agentuře na hlídání zvířat a spoustě dalších důležitostí ze života mého, leč není kdy. Pokud zrovna nepíšu úkoly do moodlu UK, jistojistě se věnuji seminárkám, nemám-li po ruce zrovna počítač, překládám bláznivé články o budoucnosti knihovnictví nebo si v hlavě sumíruju charakteristiky navštívených VŠ knihoven.
Vydržte ještě rok a tři čtvrtě, půjde-li všechno tak jak má, tou dobou bych měla promovat. Pak budou i články o výletech, hrách, knihách a nádherně oranžových keřích, které jsem potkala cestou z práce.