Ve světě mimořádné krásy je každý normální ošklivý

Trochu jsem se rozečetla v dospělácké literatuře a hrozně jsem si plánovala, jak sem budu psát sáhodlouhé recenze nebo alespoň nějaké pochvalné či kritické články. Houby houby, slavný soude. Tak aspoň pár vět o těch, které se mi ještě nevykouřily z hlavy:

Na mnoha různých blozích jsem objevila knižní řetězák. Chtěla jsem napsat, že podobné věci obvykle nevyplňuju, ale nebyla by to tak úplně pravda. Jestli mě něco fakt baví, tak je to vyplňování dotazníků podobného charakteru. Máte-li chuť, připojte se.

Prozradím vám sladké tajemství. Za poslední měsíc se mi podařilo přečíst snad pět dospěláckých (nebo alespoň mládežnických) knih. Sice nedělám skoro nic jiného, ale je to úžasný pocit. Občas číst i něco jiného než o vílách, princeznách, kouzelných bytostech, zvířátkách a zlobivých prvňáčcích je úžasně povznášející. A podělím se:

Hrozně nerada se dělím o své čtenářské zážitky jiné než dětské literatury, protože málokdy se mi podaří zformulovat přesně to, co ve mně čtení vyvolalo. Jsou ale knihy, které mě natolik okouzlí, že pár řádek napsat musím. Už dlouho jsem u žádné knížky nebrečela (možná naposled, když umřel Brumbál? :-), ale Zlodějka knih mi takových stavů přivodila hned několik. Začalo to několika knedlíky v krku a přes pálící slzy v očích jsem se na posledních cca dvacet stránek dostala k nekontrolovatelnému a nefalšovanému pláči se slzami jako hrachy koulejícími se po tvářích. A nestydím se za to.

Muminek má dar popostrčit mi prstíčkem naprosto dokonalé knihy. Včera mi ze skladu vytáhl Děti píší Bohu, dnes mi donesl pokračování, Milý Pane Bože, v co věřili dinosauři? Obojí jsou to drobounké sbírečky Karmelitánského nakladatelství plné kratičkých psaní cca 6-12letých dětí adresovaných Bohu. Překrásná dětsky naivní přání, otázky k záležitostem, nad kterými by se pozastavil i mnohý dospělý i  neuvěřitelných mouder, jaké mohou vymyslet jenom ti malí. To vše psáno dětskou rukou, bez jazykových i stylistických korektur, včetně všech obrázků, škrtanců a chyb. Posuďte sami, není to dokonalé?

...třískám se smíchy a tiše závidím. Nutně potřebuju její knihu. Renata Francová na blogu iDnes.cz

Už jsem se tu několikrát vypisovala z lásky ke knížkám Renaty Štulcové. Dnes mi do komentářů jedna čtenářka vložila odkaz na nově vznikající knížku mé oblíbené autorky a vypadá to moooc zajímavě. 

Čtu naprosto neuvěřitelnou knihu - komiks. Čtenářskodeníkové články absolutně nestíhám, ale aspoň kratinkou zmínku o téhle knize si neodpustím. Pozor, prozrazuje děj.

Minulý týden jsem si znovu přečetla Ronju, dceru loupežníka. Je zvláštní, co se s tím příběhem stalo za těch x let, co jsem ho neměla v ruce. Jako dítě jsem tu knížku měla docela ráda, vlastně se mi i líbila, ale že by mě nějak extrémně zaujala...