Hrozně nerada se dělím o své čtenářské zážitky jiné než dětské literatury, protože málokdy se mi podaří zformulovat přesně to, co ve mně čtení vyvolalo. Jsou ale knihy, které mě natolik okouzlí, že pár řádek napsat musím. Už dlouho jsem u žádné knížky nebrečela (možná naposled, když umřel Brumbál? :-), ale Zlodějka knih mi takových stavů přivodila hned několik. Začalo to několika knedlíky v krku a přes pálící slzy v očích jsem se na posledních cca dvacet stránek dostala k nekontrolovatelnému a nefalšovanému pláči se slzami jako hrachy koulejícími se po tvářích. A nestydím se za to.
Zlodějka knih je naprosto strhující příběh úctyhodné délky, jehož vypravěčem je Smrt. Válečné Německo, nevlastní rodiče, noční můry a neukojitelný hlad. Nejen ten fyzický, ale především hlad po vědomostech. Po četbě. V kulisách malého města uprostřed Německa za druhé světové války se odehrává životní příběh drobné dívenky, které znalost abecedy doslova změnila život. Příběh dívky, která chodí do Hitlerjugend, ale nenávidí Führera, příběh rodiny, která je obkopena nacistickými sousedy, ale sama s ideologií nesouhlasí.
Nerada prozrazuji cokoliv z děje (podle sebe soudím tebe, vraždila bych, když se v anotaci dočtu něco zásadního), raději píšu o pocitech. Že jsem brečela už víte, že mě mrazilo v zádech ještě nevíte, že jsem skoro přejela stanici v autobusu jsem taky nezmínila, že jsem přemáhala své unavené oči do půl jedné do noci snad ani psát nemusím. Že jsem četla bez dechu je asi už jasné a že jsem knihou nadšena je nad slunce jasnější. Knih o druhé světové válce a holocaustu jsem přečetla opravdu hodně, tahle patří k těm nejlepším (není-li přímo nejlepší... ale těžko hodnotit v tuto chvíli, když jsem jí ještě plná).
Dávám jedenáct hvězdiček z desíti možných.
ZUSAK, Markus: Zlodějka knih. Praha: Argo, 2009. 1. vyd. 526 s. ISBN 978-80-257-0188-1