Už strašně dlouho chci napsat o novém projektu na podporu dětského čtenářství, Čtení pomáhá. Tak dlouho, že už o něm asi celá Česká republika ví. Ale kdo náhodou ještě neslyšel, nechť čte dál.

Už jsem vzdala jakékoliv pravidelné články o přečtených knihách, nestíhám. Tradičních pár vět o každé, co mě od posledka zaujala nebo jsem od ní naopak čekala hodně a ona zklamala...

Mezi stránkami Murakamiho jsem si střihla jednu dětskou strašidláckou, s vlkodlaky, démony, napínavou až k prasknutí. Tyjo, ale tak dobrou, to byste nevěřili. Přemýšlím, kdo z přítomných má dítě vhodného věku případně je natolik trhlý, aby četl jako já dětské knihy. Asi nikdo. Ale stejně jsem o ní musela napsat aspoň pár vět. První slíbený článek na cte.pise.cz. Doufám, že nebude poslední.

Zkouškové, stres a nevyspání. Znáte to asi všichni. Knihy moc nestíhám, Sloupek tety Fily na Dětských stránkách si však neodpustím, i kdyby mi do bot teklo sebevíc. Dětské stránky jsem objevila úplně náhodou, to když má recenze zazářila na jejich stránkách bez mého vědomí. Byla to docela legrace, možná na to někteří pamatujete. Pak jsem pro ně sem tam psala nějaké články o dětských knihách, bavilo mě to, leč se začátkem studia na podobné kratochvíle nebyl čas. Nicméně přečíst si nějaký článek zabere míň času než ho napsat. A tak si dopřávám svou každotýdenní dávku legrace s Fily.

Fily je manželka Lva, matka Starší (dcerky v současné době tuším 18leté) a Mladší (druhačky), které jí dávají dost zabrat. Jestli čekáte nějaké matkoblogové slintání nad dokonalostí vlastních dětí (pojem matkoblog ukraden Mau), budete zklamáni. Třesete-li se však na obyčejné rodinné roztržky popisované brilantním slohem, čtěte dál. Článek pro tento týden byl plný povánoční atmosféry typické pro Fyliovic, četla jsem bez dechu a jen se musela smát. Ovšem jako lákadlo tu odcituji kousek článku, který jsem tuším četla úplně jako první. Je tomu už skoro rok a dodnes jsem na něj nezapomněla, jmenuje se Ani omilem!

Ve světě mimořádné krásy je každý normální ošklivý

Trochu jsem se rozečetla v dospělácké literatuře a hrozně jsem si plánovala, jak sem budu psát sáhodlouhé recenze nebo alespoň nějaké pochvalné či kritické články. Houby houby, slavný soude. Tak aspoň pár vět o těch, které se mi ještě nevykouřily z hlavy:

Na mnoha různých blozích jsem objevila knižní řetězák. Chtěla jsem napsat, že podobné věci obvykle nevyplňuju, ale nebyla by to tak úplně pravda. Jestli mě něco fakt baví, tak je to vyplňování dotazníků podobného charakteru. Máte-li chuť, připojte se.

Prozradím vám sladké tajemství. Za poslední měsíc se mi podařilo přečíst snad pět dospěláckých (nebo alespoň mládežnických) knih. Sice nedělám skoro nic jiného, ale je to úžasný pocit. Občas číst i něco jiného než o vílách, princeznách, kouzelných bytostech, zvířátkách a zlobivých prvňáčcích je úžasně povznášející. A podělím se:

Hrozně nerada se dělím o své čtenářské zážitky jiné než dětské literatury, protože málokdy se mi podaří zformulovat přesně to, co ve mně čtení vyvolalo. Jsou ale knihy, které mě natolik okouzlí, že pár řádek napsat musím. Už dlouho jsem u žádné knížky nebrečela (možná naposled, když umřel Brumbál? :-), ale Zlodějka knih mi takových stavů přivodila hned několik. Začalo to několika knedlíky v krku a přes pálící slzy v očích jsem se na posledních cca dvacet stránek dostala k nekontrolovatelnému a nefalšovanému pláči se slzami jako hrachy koulejícími se po tvářích. A nestydím se za to.

Muminek má dar popostrčit mi prstíčkem naprosto dokonalé knihy. Včera mi ze skladu vytáhl Děti píší Bohu, dnes mi donesl pokračování, Milý Pane Bože, v co věřili dinosauři? Obojí jsou to drobounké sbírečky Karmelitánského nakladatelství plné kratičkých psaní cca 6-12letých dětí adresovaných Bohu. Překrásná dětsky naivní přání, otázky k záležitostem, nad kterými by se pozastavil i mnohý dospělý i  neuvěřitelných mouder, jaké mohou vymyslet jenom ti malí. To vše psáno dětskou rukou, bez jazykových i stylistických korektur, včetně všech obrázků, škrtanců a chyb. Posuďte sami, není to dokonalé?