Pořídila jsem si konečně po půlroce hledání a shánění nový batoh. Ten starý asi obrečím, ale nový je dost podobný a daleko, daleko celistvější, čistší a nepromokavější.

Zhruba sedmnáctiletý mladík mě dnes v autobusu pouštěl sednout.
Vím, že jsem starší, ale v našem věku se snad rozdíly téměř stírají
Vím, že nemám úplně ploché bříško, ale na žádný stupeň těhotenství to snad zatím nevypadá.
Vím, že je slušností místo přijmout, ale s díky a úsměvem jsem ho nechala sedět. Měla jsem totiž v plánu posedět si na očním, kam si chodím tak jednou dvakrát za rok sedávat na několik hodin.
Skoro každý rok se první návštěvou trefím do dovolené mé milé paní oční doktorky. Hádejte, jakou ceduličku měla na dveřích dneska...
Tak teda příští týden.

Asi se stanu sběratelkou svatebních oznámení. Tento týden jsem se dozvěděla o třech plánovaných svatbách. A to je teprve středa.

Dětské hřiště, vysoká pavoučí lanová prolézačka. Stojím a lehce přidržuji tříletou Žížalku šplhající jako opice do závratných výšin. Vedle mě stojí Žížalčina maminka s devítiměsíčním bříškem a klábosíme. Hodnou dobu nás pozorují dvě malé holky, odhadem šest sedm let. Koukají, klátí nohama, když tu se jedna narovná a silným hlasem se táže:
- Paní, vy máte v břiše mimino?
- No, mám.
- Jéééé, HAHAHA, vy budete RODIT? (Následuje hurónský smích.)
Jen počkejte, žáby, taky na vás dojde :-))

Více jak tři hodiny už tvořím profesní životopis ke zkouškám. Výsledek své práce si uložím a pošlu na vlastní mail. Zavírám milion oken, které mi sloužily jako inspirace a pomoc.
Máte 1 nový e-mail
Jééé, kdo mi píše? Dychtivě otvírám složku Doručené. Píše mi ETinka a posílá mi v příloze svůj profesní životopis.
Že jí pozdravuju a ať už jde radši spát.

aneb když sama nevím co bych chtěla, nemám si vymejšlet.

- Hele jaký mám bílý nohy, potřebovala bych si je trochu opálit. Ale nemám ráda sluníčko.
- Tak leda solárko.
- To nemám ráda ještě víc.
- To už ti zbejvá leda samoopalovací grém.
- Fuj.
- Tak to máš prostě SMŮLU!! A budou ti řikat Mlynářova dcera.

Naprosto vážně uvažuji o koupi holínek a pláštěnky. Jestli takhle má vypadat celé léto, chci si ho pořádně užít. Nesnáším mokro v botách a jediné, do kterých mi v současné době neteče, jsou trekovky. Kdybych nosila k sukni barevný holínky a veselou pláštěnku, byla bych naprosto spokojená. Jen mě dost mrzí, že se u nás neseženou nějaké rozpustile barevné dospělácké pláštěnky. Zatímco dětské hýři barvami i úžasnými vzorky, dospělácké vyrábějí tak leda hnědé, zelené a modré, v nejlepším případě potkáte červenou. O zviřátkách nebo snad dokonce puntících si můžete nechat leda tak zdát. Sním o bílé s kachničkama, takové, jakou jsem měla jako děcko. Tehdy jsem ji nesnášela, připadalo mi potupné chodit v pláštěnce, když všichni kolem nosí deštníky. Teď bych se do ní s chutí navlíkla a šla si proběhnout pár louží.

Kdybyste si náhodou mysleli, že jsem tu tak dlouho nebyla, protože se učínkuju, tak se nenechte zmást. Bavím se vymýšlením a pořádáním praštěných akcí v knihovně, jezdím mezi regály na koloběžce obalená v síti, počítám do zblbnutí disneyovské knížky a egmonťácké časopisy pro chlapečky a děvčátka, vystřihuju motýly, ozdobnými nůžkami stříhám okraje desítek barevných papírů, vyrážím do nich minimotýlky a vůbec se věnuju veskrze typické knihovnické činnosti.

Už tak od sedmnácti let mám pocit, že mi ujíždí vlak a každým rokem si sama sobě posouvám hranici, do kdy je vhodné se vdát a pořídit si děti :-)) Dnešní děcka ale smýšlejí ještě radikálněji a berou se pro jistotu už ve školce. V jedné takové pracuje moje maminka a první svatbu slavili včera.

Potřebovala jsem doma lepidlo, tak jsem se cestou z práce stavila v Tescu. Papírnictví i výtvarné potřeby jsem záměrně minula, všechno tam mají předražené, v Tescu bude levněji.