Sladké dětství nostalgické podruhé

S Figaro panenkami se mi začaly valit vzpomínky na celé to moje pozdně socialistické a raně kapitalistické dětství. Na céčka, Vitacit, stavebnici Merkur a Jar v obalu s odstřihávací hubičkou si pamatujeme skoro všichni dříve narození, ale co třeba tohle...

• Salon Ema - díky Figaro panenkám jsem si vzpoměla na svou milovanou hračku, kromě těch vystřihovacích jsem oblékala i jednu plastovou, oblečky přichycenými pomocí magnetů.
  
   
• Kromě panenek se vystřihovaly také miminka z krabic od dětské krupičky, byly v zavinovačce a měly tuším i dudlík nebo lahvičku. Jak jsem napsala dudlík, ještě mě napadla jedna nesouvisející věc. Malé plastové dudlíčky v neonových barvách. Kdo neměl aspoň jeden pověšený na batohu nebo na bavlnce kolem krku, byl totálne out.
   
• Místo panenek taky báječně posloužily pohledy s mrkačkama, postavičky, které zavíraly nebo otvíraly oči podle toho, jak se s pohledem pohnulo.
   
• Diaprojektor Diax - sedávali jsme s ním ve dveřích koupelny a promítali si pohádky na vanu, jedinou bílou plochu vhodné velikosti a výšky doma.
  
   
• Když už jsme u hraček, ještě jedna věc významně ovlivnila moje dětství. Digihra s vlkem, který chytal do košíčku vejce. Hrozně ráda bych si ji ještě někdy zahrála. Ale ne na počítači, na té staré digihře se třemi čudlíky a příšerným elektronickým kvikotem.
   
• Skvělé staré časopisy, milovala jsem Mateřídoušku, líbilo se mi Sluníčko, ani Ohníček nebyl k zahození.
  
   
• Při každém nákupu jsme se ségrou škemraly o mlíčko v krabičce s kravičkama s brčkem, mělo tuším jemně vanilkovou příchuť, nebo bylo jen lehce slazené. Skvěle k němu chutnala sušenka Vanda, Romance nebo Horalka, nejraději jsem ale měla Dalidu.
  
   
• V létě se po litrech pila točená limonáda nebo ty tlamolepy ze skleněných lahviček Zon, doma se dělal sifon, bublinková voda z lahve s bombičkou. Nacpávali jsme se Ledňáčky, Eskymem a Polárkovým sněhem, pravděpodobně tou nejhnusnější zmrzlinou na světě, která chutnala přesně jako sníh posypaný vanilinovým cukrem.
  
   
• Na Pedro s láskou vzpomínají všichni, ale pamatujete na Bajo? A já už jsem z té generace, co žvýkala i Donalda a sbírala ty skvělé barevné obrázky ;-)
   
   
• Zuby jsme si čistili Perličkou, ale taky jednou nechutňácky nechutnou pastou Tuti Fruti, vyráběl se taky šampon a ten smrděl úplně stejně
  
   
• Podobně odporně páchlo i mýdlo Šeřík, o jelenovi raději ani nemluvit
   
   
• Ve škole jsme kreslili takovýma vysunovacíma pastelkama, na jejichž jméno si už nevzpomenu, ale prodávaly se v takové plastové pixličce, kterou když jste otevřeli, tak se ten odklápěcí vršek dal překlopit dozadu a vytvořil jakýsi stojánek. Byly malinko podobné verzatilkám, ale tuha se posouvala ze strany. Aby se nečmáralo do učebnic, mívali jsme takové fólie. Průhledná dvoustránka se nasunula na list v knize a už jsme mohli podtrhávat, doplňovat a opravovat. Nenáviděla jsem to gumování, šlo to hrozně špatně a když se to vzalo vodou a jarem, hrozně dlouho to uvnitř zasychalo. Lepili jsme úžasně vonící lepící pastou, od které jsme bývali ulepení až za ušima a cvičili jsme v úchylných trenýrkách, které ze všeho nejvíc připomínaly silonové kalhotky.
   
   
• Oblečení vůbec bylo dost strašidelné, běžně jsme nosili kamaše a takové příšerné silonovohrozné teplákovky, otřesné hnědé punčocháče, bývaly i ve světlemodré a světlerůžové barvě a ani ty nebyly o moc lepší, pak byly strašně moderní lesklé barevné elasťáky. Frčely kaliopky a elasťákové lesklé kaliopky, to byla snad ta nejpříšernější kombinace.
   
• Hrozný hit byly drhané náramky přátelství, kdo nedrhal, jako by nebyl. Hodně oblíbené byly také bavlnkami omotané pramínky vlasů, nosili je i kluci. Z knihovny jsme si nosili příručky, jak udrhat ten nej náramek a omotat úplně nejkrásnější copánek.
   
• Všechny dlouhovlasé holky taky měly berušky nebo dvě koule na gumičkách na culíkách, ty s kratšíma vlasama nosily čelenky, které se hrozně zařezávaly za ušima, ale důležité bylo udělat si nad čelem pořádnou vlnu. Hrozně in bylo nosit culík na stranu a barevnou froté gumičku, to už jsme byly jako hrozně velký holky.
   
• Do školy jsme nosili svačiny v barevných pytlíkách, které se nosily zpátky domů a vymývaly. Pití se lilo do takových příšerných placatých lahví z tvrdého poloprůhledného plastu, které se nikdy nedaly pořádně vypláchnout a čaj se v rozích hrozně usazoval. Navíc taky úplně nevoněl. Tak někdy v druhé třídě jsem nosila na svačinu každý den malý jogurt v červeném nebo oranžovém kelímku, na jehož název jsem si vzpomněla, než jsem začala psát tuto větu, ale rázem jsem jej zase zapomněla. Hrozně mi lezly krkem, ale bála jsem se mamince říct, že už jich mám tak akorát dost :-)) Ten jogurt se jmenoval Frutís, už vím!!!
  
• Na televizi jsme asi nijak moc nekoukali, pamatuju si tak leda Kuřátka, Vegu, Magion a Studio Kamarád, později Studio Rosa. Ale každý večer jsme museli vidět Cvičme v rytme. Jednou týdně bylo cvičení dětské, těm holčičkám v dresech jsme nějak hrozně divně říkali, ale už si na to bohužel asi nevzpomenu.
  
   

Nedávno mi přišla mailem jedna roztomilá úvaha, obvykle podobné věci mažu, ale podařilo se mi to ještě vyštrachat:


Vyrůstal jsi v 50tých, 60tých nebo 70-tých letech..??? Jak jsi to vůbec přežil??

1. auta neměla bezpečnostní pásy, opěrky hlavy a žádný airbag.
2. na zadním sedadle bylo VESELO, a ne nebezpečno.
3. dětské postýlky a hračky byly barevné a natřené jedovatými nebo přinejmenším pochybními laky.
4. neexistovaly žádné dětské pojistky na zásubkách, dveřích aut, dózách s léky a chemických čistících prostředcích.
5. na kole se jezdilo BEZ helmy.
6 pili jsme vodu ze zahradních hdc a podobných pochybných zdrojů a ne minerálku ze sterilních lahví.
7. stavěli jsme motokáry. A ti z nás, kteří měli to štěstí, že měli u domu asfaltovou silnici, zkoušeli lámat rychlostní rekordy...aby potom eventuálně v polovině zjistili, že zapomněli na brzdu. Po několika nehodách byl i tento problém většinou vyřešen.
8. směli jsme ven jen s jednou podmínkou - že budeme o tmy zase doma. Neexistovaly mobilní telefony, nikdo nevěděl kde jsme a co děláme. NEUVĚŘITELNÉ.
9. měli jsme modřiny a odřená kolena, zlámné kosti, a někdy taky vyražené zuby, ale nikdy nikdy nebyl kvůli tomu někdo ovbiněn - i když došlo k neshodám a rvačkám. Nikdo nebyl vinen, jen my sami.
10. jedli jsme sladkosti, chleby s máslem, pili jsme nápoje se skutečným cukrem a nikdy jsme neměli problémy s nadváhou, protože jsme byli pořád venku, v pohybu a aktivní.
11. dělilo se nás pět nebo šest o jednu limonádu, pili jsme ze stejé sklenice a nikdo proto neonemocněl nebo nezemřel.
12. neměli jsme Playstation, Nintendo 64, videohry, 99 tv kanálů, počítače, mobilní telefony nebo internet .... MĚLI JSME KAMARÁDY.
13. směli jsme ven, pěšky nebo na kole, navštívit kamarády, i když bydleli několik kilometrů daleko, zaklepat na dveře nebo i jednoduše bez zaklepání vejít do domu a hrát si s nimi.
14. ...ano, venku. V tom nebezpečném světě! A docela sami! Jak jen to bylo možné?? Hráli jsme fotbal na jednu bránu a když někdo nevyhrál, neměl z toho psychické trauma a nezbořil se proto svět.
15. někteří žáci nebyli možná tak dobří, jako jiní, a když zůstali sedět, tak prostě opakovali jeden rok. Nikdo nebyl proto poslán k psychiatrům nebo psychologům. Nikdo neměl dyslexii, problémy s koncentrací, nikdo nebyl hyperaktivní, prostě si jenom zopakoval jede rok. Každý dostal svoji šanci.
16. Měli jsme volnost a čas na hraní, úspěchy, neúspěchy, úkol...a učili jsme se s tím žít.

Zůstává nezodpovězená otázka: JAK JSME TOHLE VŠECHNO MOHLI PŘEŽÍT? A především JAK JSME PŘITOM MOHLI ROZVÍJET NAŠI OSOBNOST??
Dnešní generace si možná řeknou, že to byla nuda....ale řekni sám - NEBYLI JSME ŠŤASTNÍ???


 
A na závěr ještě něco pro potěchu oka i ducha:
Staré hračky
Socialistický nákupní dům (odtud převzata většina fotografií)