et: No a kdybys slyšela, jak líčila ta děcka ty pražské pověsti. Krvelačně a šťavnatě. Znaly jich hrozně moc a bylo to naprosto parádní, protože jsem jim většinu pověstí vůbec nemusela vyprávět ani číst, spíš jsme si o nich povídali. (A myslíte, že ten duch tak chodí dovopravdy? A proč si nosí tu hlavu v podpaží? A vylejzaj ty duchové i z kanálu? A věříte, že ta useknutá ruka je vopravdická a může se na ní šáhnout? A myslíte, že to zazděný miminko mohlo vobživnout a vyrůst a kdyby teďka ten dům zbourali, tak by vylezlo ven a bylo by už velký? Nebo by tam byla dospělácká kostra?) To byla tak geniální beseda, na tu budu ještě dlouho vzpomínat