Proč je vhodné netěšit se do divadla

Sejdete se dvě hodiny před začátkem představení, to abyste měli dostatek času na IceTea a podobné nešvary.
V kavárně, na které se shodnete a kterou po menším bloudění najdete, mají zavřeno.
Zvolíte jako alternativu zmrzlinárnu, uvnitř sehrajete dlouhou scénku Co si mám dáááát? a Dá se tu platit stravenkami?, sníte neuvěřitelný kopec zmrzliny a hodinu před začátkem představení vyrazíte. Jste vzdáleni pouhé dvě a kousek stanice metrem.
Protože máte hodinu, váš mužský protějšek rozhodne, že půjdete pěšky. Sice máte nové boty, z nichž už vás teď řežou malíčky, ale není to příliš daleko.
V polovině cesty se shodnete, že divadlo je tímto směrem a ač cestu právě tím směrem neznáte, nemá smysl obcházet to po trase tramvaje a vyrážíte vpřed.
Po deseti minutách se dostáváte na jakýsi most, který končí v nenávratnu, nejspíš se napojuje na nějakou dálnici, hlavní silnici nebo na co.
Vracíte se, obíháte Masarykovo nádraží ze všech stran.
VY se rozhodujete, že mužských rozhodnutí už bylo dost, času ubývá a je třeba jet na jistotu, tedy tramvají.
Tramvaj vám zavírá dveře v podstatě před nosem. Pohledem na jízdní řád zjišťujete, že na Florenc se rozhodně dostanete rychleji pěšky.
Pak nastává vtipná část cesty, on se vás snaží donutit počítat s variantou, že to prostě nestihnete - Těšíš se na to představení (s lehce ustaraným výrazem)? - Jo, moooc (s rozzářeným pohledem). - Tak se přestaň těšit. Budeš pak zklamaná. Není nic horšího, než pohled do tvých smutných dětských očí. Slibuji mu, že ho zabiju. Kvílím, neb mám pocit, že mám nohy sedřené již na kost. Nepřestáváme chvátat, on se rozhoduje, jestli by s sebou do divadla vzal raději paní v kožené minisukni nebo dlouhé látkové sukni, to pro případ, že bych cestou zemřela. Tu paní by sbalil někde cestou, mimochodem. (Jenže to neví, že beze mě by nenašel ani východ z nádraží, natož pak to divadlo. Chá chá.)
Dobíháme na autobusovou zastávku. Pohledem na jízdní řád zjišťujeme, že nám autobus ujel, další jede až za čtvrt hodiny a to nemáme šanci stihnout. Nezapřu v sobě ženu s orientačním smyslem a rozhoduji o pokračování běžeckého maratonu. Cestu si zkracujeme přes hnusnou křižovatku, kde umírám strachy, že nás něco přejede, on mě ujišťuje, že když auta stojí, přejet nás nemohou. Skrz autobusové nádraží probíháme ulicí nahoru k divadlu.
Jsme šťastní přešťastní, slečny uvaděčky ještě nezačaly vpouštět do sálu. Oceňujeme to především proto, že jsou lístky neadresné a pozdním příchodem bychom si zajistili poslední řadu na kraji, pokud by se nám vůbec podařilo sednout si vedle sebe. Foyer je narvané lidmi, jsem celá uřícená, potřebuji se jít upravit. Odskakujeme si. Po návštěvě toalet se zastavujeme hned u kraje foyer, opřeni o jakési plechové dveře. Obáváme se, aby nás jimi nikdo nesejmul, slečna uvaděčka s úsměvem odvětí, že se to lehce může stát a asi za minutu ony dveře otvírá. Stojíme přímo před vchodem do sálu a dovnitř vcházíme jako první. Zabíráme si vysněná místa ve třetí řadě uprostřed. Se svými 162 cm se sotva poskládám na židličku, mám co dělat, abych neokopávala slečně přede mnou svetr. Slečna před Pacholíčkem je stále otloukána jeho programem.
Hra samotná je skvělá, o tanci a vztazích, ale protože všichni víme, že ET neumí a ani nechce psát divadelní recencze, tak si něco o Velmi společenských tancích v režii Jiřího Havelky můžete přečíst raději někde jinde, třeba tuhle o nich píšou moc pěkně.

Dneska byl Pacholíček celej hrozně rozjetej, ale to má z toho, že si dával v půl jedenáctý pečený brambory. Já jsem mu říkala, že to jíst nemá.