Jak jsme opět skoro nestihli divadlo

Pokračování čtvrtečního odpůldne:

15.15 končíme v práci, hodinu a kus čekáme s Muminkem na Pacholíčka, než se poradí a vyřídí vše neodkladné, neb společně jdeme večer do divadla. Bavíme se dřevěnými skládačkami pro batolata, zdobením Aknezobčiny pracovní visačky barevnými dekoracemi a líčím Muminkovi celý krásný hektický den.
Po drobném dohadování máme hlad, nemáme hlad, chceme hrát nějaké deskovky, já nic hrát nechci, ale jó, my chceme, pojď, ach jo, tak pojďte se přesouváme do Dobré trafiky. Jediné místo je u mikroskopicky maličkého stolku, kam by se nám nevešly ani tři kávy, natož pak jídlo a Člověče. Stále pomrkáváme po pánovi, který sedí sám u stolu pro čtyři nad prázdným hrnkem od kafe a rozjímá. Nezdržíme se nejapných poznámek, Muminek vybírá hry a pán nám nabízí své místo, že už za chviličku odchází. Pevně doufám, že nás neslyšel.
Pak už nemají šanci slyšet ostaní hosté vlastního slova, protože my hrajeme Člověče. Kluci si v podstatě ani neškrtnou, Muminek je víc v domečku základně než na trase, Pacholíčka vyhazuju jedna radost. Asi se raduju přespříliš okatě, kluci zase uzavírají spojenectví proti ET, vzájemně se nevyhazují, jen aby mě dostihli a vyflákli těsně před domečkem cílem.
V sedm hodin se dívám na hodinky a šokovaně zjišťuju, že ÁÁÁÁÁ, UŽ JE SEDM, RYCHLE, MUSÍME JÍT. Překotně platíme, oblékáme se, letíme na tramvaj a doufáme, že nějaká pojede, protože jestli ne, tak jsme v tom... v háji. Takové drobné deja vu, chichotá se mi Pacholíček, díkybohu mám jiné boty. Hrůza hrůzoucí se nekoná, tramvaj nám jede za minutu, takže do divadla přicházíme s čtvrthodinovým předstihem.
Máme lístky dva vedle sebe a třetí o kus dál, neřešitelný problém. Po chvíli se kluci usnesou, že bude pěkné, když mě nenechají sedět samotnou, a tak usedám na jedno z dvou míst vedle sebe a oni ať už se dohodnou jak chtějí. Majíc na mysli, že Pacholíček si uchovává veškeré vstupenky z jeho lístku s Muminkem stavíme loďku. Kupodivu Pacholíček naší tvořivostí není příliš nadšen a odmítá nám zapůjčit program ke stavbě parníku.
Hra je skvělá, moc se bavíme a nechápu, proč mě na ni Aknezob odmítala dříve vzít. Prý pro její jemný erotický podtext, ale byl fakt jemný :-) Je pravda, že jsem na Jarryho šla s mírnými obavami, co to se mnou udělá, ale režie Jiřího Havelky opět nezklamala. Nenašla jsem tam pro sebe nic nechutného, nevkusného, příliš kontorverzního či přehnaně obhroublého a navíc, pokud někdo jde na hru ze života Alfreda Jarryho, dost těžko může očekávat uhlazenou salónní konverzaci. A jako bonbonek pro ET se objevil i Andrej Polák, sice ostříhaný až hrůza, ale pořád tak skvělý jako vždy.
Po představení se usnášíme, že je třeba zajít ještě na kávu, aby se nám lépe usínalo. V kavárně Lucerna kupodivu nemají společenské hry, zato tam mají moc dobrý Sacher a mandlový dort. Neobjednala jsem si ani jeden, ochutnávám oba. Pacholíček konstatuje, že jsem hrozná, protože užírám jedině partyzánsky, to jest je-li mi nabídnuto, nechci, ale jen co si kluci odtáhnou talířky k sobě, seberu jim lžičku od čaje a začnu loupat perníček. Když takové ochutnávání má daleko větší kouzlo. A kdybych věděla, že mi dát nechtějí, nedělám to :-)
Pokud si to shrneme, tak ET opět hrála, hrála, hrála, kluky je obehrála, Jarry hrál ještě líp než ET, IceTea mají super všude, do divadla bychom už opravdu měli začít chodit včas a já bych se měla naučit chodit, protože při poskakování s Pacholíčkem po Národní třídě ve snaze zahřát zmrzlou ET si ET skoro zvrtla kotník a než to přešlo, zpestřovala pánům cestu kvikáním a bolestivým sykáním. 
Ale kluci psali že prej dobrý a brzy zopakovat, tak se těším a tohle je důkaz, že jako jo, až si zas budou vymejšlet, že ne.