Shodly jsme se s mou oblíbenou paní učitelkou jedné naší oblíbené třídy, že na prázdniny se těší nejen děti. Aby bylo jasno - ty akce v knihovně mě fakt hodně baví. Dělám je s chutí, ráda a většinou si vymýšlím ještě nějaká zpestření. Ale tohle pravidlo platí tak do května. S prvním červnovým dnem mě opouští chuť zakončovat všechny rozběhlé projekty, skákat po hlavě do všech nadstandardních akcí a vrhat se s nadšením na cokoliv, co nezavání půjčováním, vracením a informováním.
Od prvního června bych se nejraději usadila na íčku, lektorovala ohavné jednotlivky (tzn. povinné výtisky, které jsme dostali, ale nakupovat se nebudou, protože nic tak hnusného knihovna nepotřebuje. Třeba všechna ta úděsná blikací a pískací leporela, knihy s nejrůznějšími zničitelnými přílohami, stopadesátéosmé reedice pohádek, které stejně nikdo nečte, Bible s umělohmotnýma rukojeťma a Ježíšem v neonových barvách, disneyovky ve slovenštině a knihy o zvířátkách v polštině, sborníky literárních soutěží z horní dolní a jiné pěkné knihy), usrkávala čaj z pruhované termosky, za krk by mi foukal větrák a už bych se celá naladila na léto.
No, tak se probuďme. Červen jsou pro děckaře knihovnické žně. Den dětí, pravidelné odpolední čtení pro družinu, dopolední čtení pro mrňousky, zakončení Tajemné krabice, zakončení Příběhu Evropy, zakončení Písmenkové polévky, Muzejní noc, pasování prvňáčků na čtenáře knihovny, besedy s autory a do toho vás ještě chtěj poslat do televize. Díkybohu že studuju, zkouška je nejlepší omluvenkou. Písmenková polévka je Aknezobčina, zbytek jsem si ale užila z plna hrdla. Nerada bych všechny hry zapomněla, vše vymyšlené je potřeba zúročit, tak aspoň stručně. Přeci vás neochudím o nezáživný článek jen proto, že mi teď bylo trochu smutno.
Den dětí
Někdy v květnu jsme se Šárkou obě dvě dočetly sérii Letopisy z hlubin věků. Znáte-li, dokážete si představit naše nadšení. Neznáte-li, hanba vám a je na čase vydat se do pravěku. Snad to nejlepší, co jsem za poslední dobu četla. Okouzleny Torakem a životem v Hvozdu jsme pro děti přichystaly pravěký program Po stopách pravěkých lovců. Povídali jsme si o pravěku, snažili se rozeznat, která bobulka nás zabije a z čeho si klidně uvařit čaj, stopovali jsme divou zvěř, vymýšleli svá pravěká jména, dělili se do klanů, prosili o pomoc své klanové ochránce a vyráběli talismany, kreslili uhlem a malovali na kameny. Snad se to dětem líbilo, já osobně jsem byla s výsledkem dost spokojená.
Tajemná krabice
Krabice je můj oblíbený projekt, který jsem objevila při psaní bakalářky. Jde o německou metodu podpory dětského čtenářství, která se používá jako oživení hodin literatury. Při společné četbě nějaké knížky plní děti obyčejnou krabici, třeba od bot, předměty, které se nějak vztahují k ději a můžou příběh určitým způsobem ilustrovat. Tzn. čtete Pipi - Pipi je píditel, šup do krabice se špulkou od nití. V další kapitole smaží lívanečky a hnedle tam můžete hodit vaječnou skořápku. S třídou třeťáčků jsme si představili během školního roku při besedách šest knížek a oni mi postupně nosili různosti do krabice. Na závěr jsme vytahovali, vzpomínali co se četlo a oni mi to byli schopní odvyprávět skoro doslova. Mám ozkoušené, že tahle metoda fakt funguje, děti čtou daleko pozorněji a zamýšlí se nad tím, co četly. Snaží se najít co nejlepší věc a když donesou nějakou blbost, tak zuřivě ji obhajují, že nakonec uvěříte, že nejlíp dokáže příběh o kohoutech připomenout mrkev. (Protože to byla pohádka o Velikonocích, k těm patří zajíček a ten jí mrkvičku...)
Pro zpestření tři hry se vztahem ke čteným knihám:
1) Báječná cukrárna - (Karlík a továrna na čokoládu) - obdoba přijela tetička z Číny nebo kdybych jel na ostrov, vzal bych si... Jde o to zachovat řetězec všeho, co prodávají v báječné cukrárně, doprovázené gesty. Tzn. 1. hráč - v báječné cukrárně mají nejsladší malinovou zmrzlinu /prstem kreslí spirálu točené zmrzky/. 2. hráč - v báječné cukrárně mají nejsladší malinovou zmrzlinu /prstem kreslí spirálu točené zmrzliny/ a skvělé šlehačkové dorty /dlaní si rozplácává dort do obličeje/. 3 hráč - atd. atd. Než jsme se dostali ke čtrnáctému hráči, trvalo to snad čtvrt hodiny. Záchvaty smíchu zaručeny.
2) Sochy - (Kočičiny kocourka Damiána) - potřebujeme jednoho sochaře a dvě stejně početné skupinky. Skupina č. 1 ze svých těl sestaví sochu (čím zamotanější a komplikovanější, tím lépe. Pokud možno však takovou pozici, aby v ní bez pohnutí vydržela aspoň pár minut) Úkolem sochaře je vymodelovat z materiálu - skupina č. 2 - zcela totožnou sochu. Děti se musí sochaři podvolit, nesmí mluvit.
3) Brčálově zelený sliz - (Legenda o pistolnici Murphyové) - Smyslem této hry jsou hlavně výbuchy smíchu. Na jakoukoliv otázku musíte odpovědět brčálově zelený sliz a nezačít se smát. Kdo se směje, vypadává. Kdo odpověděl, vymýšlí další otázku: Tedy, co máte dnes v jidelně k obědu? Co to máš za uchem? Co jediné umí tvoje sestra uvařit? Koho ti připomínám? Kdo vás učí matiku? Koho ze třídy máš nejraději? atd. atd. (Tak moc jsem děti namotivovala příběhem o pistolnici Murphyové, knihovnici, která po dětech střílí shnilé brambory, že ani nešpitly, hrozně se snažily udržet vážnou tvář a vůbec se nesmály. Hra se lehce minula účinkem...)
Příběh Evropy
Celoroční projekt, co jsme s Aknezob rozjely letos prvně. Každoměsíční povídání o jedné z evropských zemí, spolupráce s jednou třídou, zaměřeno zeměpisno-výtvarně, jako podpora informační gramotnosti. Práce s textem, vyhledávání informací, týmová práce. Kulturní, historické, zeměpisné a jiné místní zajímavosti, spousta řevu, hluku a smíchu; druhé čtvrtky v měsíci nás asi většina čtenářů nenáviděla. Na závěrečné setkání několik her, které jsem chtěla vyzkoušet a za každou cenu jsem je potřebovala napasovat k některé z probíraných zemí.
1) Ubohá malá kočička - přiřazeno k Bulharsku, Šárka říkala, že prej v bulharských ulicích je určitě spousta opuštených toulavých koček - sedíme v kroužku, dobrovolník uprostřed představuje opuštěné koťátko. Po čtyřech se pohybuje od kamaráda ke kamarádovi, koulí smutná očička, mňouká a packou se snaží upoutat pozornost. Ke komu se přitulí, ten ji musí pohladit po hlavě a politovat ji: Ubohá malá kočičko, nemám mlíčko. Běž pryč. Kdo se u toho začne chechtat, stává se nebohou kočičkou. (Báječně střelená hra, ještě jsem nezažila, aby se u litování koťátka někdo nerozesmál na celé kolo. Děti dost baví)
2) Lodní závody - v souvislosti s větrem a mořem připlácnuto k Nizozemsku - prvním úkolem bylo postavení papírového parníčku (skoro žádný z přítomných páťáků neuměl postavit parníček!!), následně jsme na linoleové podlaze uspořádali závody, kdo svůj parník nejrychleji dopraví bez převrácení na druhý břeh. Pohyb zajišťoval jen vítr - tzn. foukání pusou. Škodit soupeřům a potápět jejich parníčky protivětrem se nezakazuje. (Už nikdy více, vysvětlit dvaceti dětem, jak složit parník a následně je umravňovat, aby při závodění tak nevřeštěly, jsou v knihovně - nemožné)
3) Gordický uzel - k čemu jinému než Řecku - má veleoblíbená hra, kterou prosazuju jak jen to jde. Má úspěch takřka vždy, lepší je se staršími dětmi, mládeží a dospělci. Vestoje utvoříme kruh s menšími rozestupy mezi sebou, zavřeme oči, natáhneme ruce před sebe, uděláme jeden až dva kroky vpřed a chytneme jakoukoliv volnou ruku. Když se všichni drží, otevřeme oči, zaječíme jak jsme hrozně zamotaní a snažíme se rozplést bez toho, abychom se pustili. (Dost dobrá hra, použitelná jako ledolamka na začátek nějaké akce a navození spolupracující atmosféry. Je dobré, když někdo zůstane mimo a ve fázi zavřených očí lehce koriguje chytání rukou, předejdeme chumlu pěti ručiček chycených za jednu paži, je důležité držet se z každé strany jen jednoho člověka.)
Muzejní noc
Akce, na kterou se mimořádně těšívám celý rok. Patří k mým nejoblíbenějším, společně s Nocí s Andersenem a předvánočními zpěvánkami tvoří radostnou trojku, která mi vlévá energii do žil. Letos knihovna slaví 120. narozeniny, program pro děti tedy měl nějak souviset s tématem. Připravili jsme si výtvarnou dílničku pro malé i větší a vyráběli vlastní knihy, na jaké v knihkupectvích nenarazíte. Škoda že mě napadlo až teď, že jsem si vzorové knihy mohla nafotit...
- prázdninový deník - měl asi největší úspěch, přitom na výrobu je naprosto nenáročný a zvládnou ho hravě i ti nejmenší - Nařežete bílý papír nejlépe na A6, listů tolik, jak silný deníček chcete mít. Na vršek a spodek hromádky přijde jeden barevný list stejného formátu, barva libovolná (pro příště nařezat asi tak milionkrát víc různých odstínů růžové, všechny holčičky chtěj růžový deníček). Hromádku pěkně urovnáme, procvakneme po delší straně děrovačkou, na vrchní stranu desek přiložíme klacík o kousek menší než je formát deníku, zespoda protáhneme obyčejnou gumičku a klacík s ní přichytíme. Píšeme, malujeme, lepíme dle libosti.
- kulatá rozkládací kniha - zdlouhavá a pro malé nepříliš přitažlivá, děti moc nebavila - na karton nebo čtvrtku obkreslíme podšálek, vystřihneme, rozdělíme do šestli trojúhelníků, pokud možno stejně velkých, vystřihneme, špičky trojúhelníků proděravíme pokud možno na stejných místech, dírou protáhneme provázek, dole zauzlujeme, nahoru navlékneme korálek, knoflík, ovážeme těstovinou nebo co máme zrovna po ruce. Když necháme provázek delší, můžeme na konec navléknout další ozdobičky - korálky, jinak barevné nebo tvarované těstoviny apod. Na jednotlivé trojúhelníky malujeme, píšeme, jak je libo.
- zvířátkový notýsek s tužkou - jednoduché, efektní, úspěch zaručen; hodně malým musí s deskami trochu pomoci rodiče - bílý papír nařežeme na A5, několik listů přeložíme napůl a v místě přehybu sešijeme po straně cca v polovině a dole sešívačkou. Navrch nalepíme list barevného papíru podle barvy zvířete - za prvé to bude hezčí, zadruhé schováme sešívačkovou sponku. Vystřihneme do tvaru těla zvoleného zvířátka. Nastává náročnější fáze - potřebujeme uchytit tužku. Rozmyslíme si, čím bude zvíře tužku držet - slon chobotem, opice ocasem, kočka ťapičkama... Daná část těla bude plasticky vystupovat, je lepší použít na ni barevnou čtvrtku než jen obyčejný papír. Vystřihneme hlavičku a držící část těla, hlavu nalepíme jak to leží a běží. Chobot/ocas/ťapičku lepíme přes tužku, aby nám vznikla dvě očka, do kterých půjde tužka zasouvat.
- trojrozměrná kniha, např. zvířátko s otvírací pusou - poměrně jednoduché, efektní, malým zabere dost času - bílý papír nařežeme na A5, přeložíme. Jeden list v přehybu kousek nastřihneme a oba nastřižené ohneme do přímého úhlu. Vrátíme zpět, rozevřeme celý list a vzniklý kosočtverec promáčkneme zezadu dovnitř. Vznikla parádní pusa, která se bude při otvírání knihy zavírat. K puse přimalujeme zvířátko a přilepíme další listy (pozor, nepřilepit i otvírací pusu). Navrch a naspod nalepíme A6 čtvrtky jako desky a hřbet slepíme proužkem barevného papíru. Dopíšeme příběh o zvířátku s otvírací pusou.
- origami kniha - popis je náročnější než dokážu v letním horku zvládnout, zájemcům vysvětlím obrázkově - nařežeme lichý počet čtverců papíru dvou barev o velikosti dvakrát větší, než má mít výsledná kniha. Čtverce přeložíme na polovinu z obou stran, aby vznikly 4 malé čtverečky (chápete jak to myslím? zdá se mi, že ani jeden z popisů není pochopitelný), rozložíme zpět a přehneme úhlopříčně, jen jednou. Opět rozložíme, papír otočíme a ty úhlopříčně přeložené linky zvedneme a přiložíme k sobě. Zbytek zespodu a shora připlácneme, samy se nám utvoří malé čtverce. (Ne, neni to pochopitelný, ale to je jedno. Následující část totiž bude ještě daleko lepší). Čtverečky lepíme k sobě, vždy nastřídačku jedna barva otvírající se nahoru a druhá dolů, jako harmoniku. Když vyčerpáme celou zásobu složených čtverečků, je na čase si vyrobit desky. Vystřihneme si jen o kousek větší čtverce z tvrdého papíru, můžeme ozdobit nějakým pěkným balícím papírem. Přilepíme ke krajním čtverečkům vzniklé harmoniky - mezi papír harmoniky a spodní desky lípneme ještě stužku nebo kus provázku. Připlácneme, zavážeme mašličku a hotovka.
(Jakože vypadá to nepochopitelně, ale je to jednoduchý. Muminče se mi furt směje, že prej popis origami knihy bez obrázku je nanic. Ale kdybych tu vytvářela fotonávod, stejně to nikdo vyrábět nebude, takže je to jedno)
Fotka uloupena z Fotogalerie ÚK MKP
Pasování prvňáčků
Celoroční projekt pro prvňáky vybraných tříd u nás jede už potřetí. Se třídou spolupracujeme, děti chodí pravidelně na besedy a dostávají deníček, do nějž si zapisují, co všechno přečetly a jak se jim to líbilo. Součástí každé návštěvy knihovny je listování deníčky, povídání o přečtených knížkách, pochvaly báječným čtenářům a měření. Na konec roku pak vidíme, jak děti povyrostly fyzicky centimetrově i duševně čtenářsky. Odměnou za celoroční úsilí je před prázdninami pasuji na rytíře a rytířky slavného Čtenářského řádu. Už loni jsem si vymyslela, že v červnu si budu hrát na Sněhovou královnu a pasovat rampouchem. Vlivem zkouškového období, prudké zamilovanosti a studené sprchy na závěr jsem na vyrábění kašírovaných rampouchů neměla sebemenší pomyšlení. Šárka mi slíbila dovézt své svatební šaty, rozhodla jsem se pro obyčejnou zlatou korunku na gumičce, rezavý meč a pasování klasicky po princeznovsku. Šaty mi byly velké a spíš než jako princezna jsem vypadala jako víla. Takže pasování po vílovsku? Vyrobila jsem si květinový věneček, obrovskou pasovací kopretinu a nakonec vylovila sestřiny vyřazené světlemodré lehoulinké letní šatky s drobnými bílými kvítky. S rozpuštěnými vlasy, Šárčiným jemňounkým bílým šátkem od svatebních šatů a bosky jsem snad vypadala dostatečně vílovsky. Děti byly miloučké, kouzelně kulily oči jako by snad věřily, že ta bytost před nimi je nadpřirozená, paní učitelky děkovaly až za roh. Takže nakonec snad asi úspěch. Fotky na knihovním webu bůhvíkdy.
Kdyby se vám snad zdálo, že v článku nějak hapruje čas, je to proto, že ho mám rozepsaný už pár týdnů a dopisuju po kouskách. Mám chuť na jiné články, tak jsem ho dnes doflákla. (Závěrečná fáze odflákávání)