Jedu

Jsem tak hrozně tolerantní a přátelská, že kdybych se ještě s někým chtěla rozejít, tak jedině sama se sebou. (Už se pomalu chystám skončit s cynismem)

Vlak jsem chytla a dokonce ani nemá zpoždění. Jedu si dál v jedničkách a tři zkoušky už mám za sebou. Poněkud se obávám příštího týdne, čeká mě obávaná paní s tím nejnudnějším předmětem celého studia. Uvedení do problematiky evropské integrace bylo opravdu VELMI podrobné, požadavků ke zkoušce je VELMI mnoho a chuti k učení VELMI málo. Spíš žádná.

Jednoho vyučujícího rozesmála má seminární práce. Popisovala jsem v ní praktiky naší knihovny týkající se digitalizace historických knih o Praze. Taky bych vás pobavila, ale nechci být neloajální, tak si své vtípky nechám pro sebe. Ale je to legrační, jen co je pravda. Ještě že pracuju v tak humorném prostředí. (Třeba dneska jeden malej kluk uprostřed plného dětského oddělení nerušeně prohlížel na počítači porno a když jsem ho šla upozornit, že by si možná mohl zkusit příště nalistovat nějaké stránky vhodnějí pro jeho věk i místo, vzhlédl ke mně se skelným výrazem a narůžovělýma tvářičkama. Ne, nenudíme se...)

O vílách pasujících prvňáčky na čtenáře až jindy, jen co mě po každém přihlášení do administrace nepřelije vlna cynismu.