Já je miluju. Tyhle, tyhle, tyhle a tyhle. Šak už je znáte.
Furt v práci otravuju se sovama. Ptačí encyklopedie mě hrozně berou, sovy nejvíc. Na soví leporela si dávám rezervaci (se nám snad ztratilo nebo co, pořád není splněná!), mrňousům čtu z Pana Sovy, velkým Soví houkání. Mailem rozesílám soví básničky a pátrám po jejich autorech (ale to přeci musíte znát, dyk to bylo v každym leporelu, fakt nevíte v kterym??). U výtvarníků ječím nad sovími ozdobičkami na oknech tak, že ta okna skoro vysklím.
A tak jsem měla letos soví Vánoce. Dostala jsem certifikát, že příští rok sponzoruju sovu pálenou v Ústecké zoo (uáááá, chci jet do Ústí! Králíčku, kdy pojedeme do Ústí? Muminku, že pojedeme do Ústí? Aknezob, Pacholíčku, pojedeme mezi svátkama do Ústí?? ET, dej už pokoj, prosimtě), soví polštářek (uááá, to je sovička! zelená! puntíkovaná! uááá), soví brož v soví krabičce (uááá, další sovička! hele, koukejte, uááá, ta je krásná), dřevěnou sovu v téměř životní velikosti (jééé, soví Vánoce, vy jste úžasní) a soví rolničku (rolnička, žejo? tak nějak to cinká :-) uííííííí, to je sovička!! kdes to sehnal?? uíííííí, ta je úúú-žas-nááá).
Asi jste pochopili, že jsem byla nadšená, žejo? No ale koukejte, kdo by nebyl?
Soví sny zaručeny
Pojmenovat ji Rozárka prý není úplně originální
Je to ještě malinké sovátko, místo houkání kouzelně cinká, tak jemňounce